ECLI:CZ:US:2010:2.US.1849.09.1
sp. zn. II. ÚS 1849/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RENTAGRO, spol. s r. o., se sídlem Sobětice č. p. 46, 339 01 Klatovy, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Svejkovský, Kabelková, v. o. s., se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, č. j. 26 Cdo 360/2008-471, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2007, č. j. 15 Co 380/2007-439, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 6 C 146/2004-408, v obnoveném řízení vyhověl žalobě, jíž se žalobci domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy na movitý zemědělský majetek uzavřené mezi Zemědělským družstvem Křenice a společností RENTAGRO, spol. s r. o., (stěžovatel) a nájemní smlouvy, jíž byly tytéž věci, které byly předmětem kupní smlouvy, přenechány společností RENTAGRO, spol. s r. o., do nájmu Zemědělskému družstvu Křenice.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. 15 Co 380/2007-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se jím mění i předchozí rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. října 1997, č. j. 6 C 235/95-183. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve vztahu k Zemědělskému družstvu Křenice a jejich restituční či transformační nároky vůči němu dosud nebyly uspokojeny a že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti obou smluv, neboť tímto určením se vytvoří pevný základ pro další jednání účastníků. Dále se zabývaly aktivní legitimací žalobců, resp. jejich dědiců. Zde konstatovaly, že všichni dědicové jsou z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a všichni mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou tedy v dané věci aktivně věcně legitimováni. Skutečnost, že nebylo určeno, kdo z nich je dědicem pohledávky, nepředstavuje překážku, která by bránila ve věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že spor o neplatnost smluv je sporem o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, a že žalobci projevili vůli pokračovat v řízení, soudy shledaly, že žalobci jsou oprávněni domáhat se svých práv i v průběhu konkursu žalobou proti správci konkursní podstaty, přičemž po zrušení konkursu přejde závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka a tudíž není rozhodné, zda a kteří ze žalobců přihlásili svoje pohledávky do konkursu. Ohledně samotných smluv dospěly obecné soudy k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť při jejich uzavírání jednali členové představenstva zemědělského družstva v rozporu s dobrými mravy. V návaznosti na to rovněž dovodily, že nepřipadá v úvahu ani vydržení vlastnického práva společností RENTAGRO, spol. s r. o., ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná nebyla - vzhledem k odsouzení členů představenstva zemědělského družstva - ve smyslu citovaného ustanovení oprávněným držitelem, tj. nebyla vzhledem k těmto okolnostem v dobré víře, že jí věci patří.
Následné dovolání společnosti RENTAGRO spol. s r. o., bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, č. j. 26 Cdo 360/2008-471, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolatel v dovolání především zpochybnil správnost právního názoru, že žalobci jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a že mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95) nemá naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, ale v případech absolutní neplatnosti smlouvy se této neplatnosti může dovolávat i osoba na této smlouvě nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Z uvedeného vyplývá, že je v souladu s ustálenou soudní praxí právní názor, že žalobci jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a že mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obou smluv. Ohledně námitky, že soudy posoudily neplatnost obou smluv v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené soudní praxe v závěru, že obě smlouvy jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., neboť byly sjednány účelově, a to ve snaze vyloučit žalobce z jejich restitučních, resp. transformačních nároků, o čemž svědčí i výsledky trestního řízení v dané věci. Dovolací soud rovněž nepřisvědčil argumentaci dovolatele, že mohl nabýt vlastnické právo k věcem vydržením. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu totiž oprávněná držba předpokládá, že držitel je nejen v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, ale že je v dobré víře i se zřetelem ke všem okolnostem. Uvedené podmínky musí být splněny současně. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Zpochybňuje především právní posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na žalobě na určení na straně žalobců. Pochybení spatřuje stěžovatel i v tom, že se soudy nezabývaly námitkami, které se týkají nedostatku existence naléhavého právního zájmu, které stěžovatel vznášel v průběhu řízení. Rovněž zpochybňuje posouzení aktivní legitimace žalobců. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobci nebyli nositeli pohledávek (ani pohledávek na vydání věci, ale ani běžných pohledávek) ve vztahu k Zemědělskému družstvu Křenice. Obsáhle dovozuje, že určením neplatnosti smluv se ani postavení žalobců, ani postavení správce konkursní podstaty Zemědělského družstva Křenice nemohlo nijak změnit. Stěžovatel dále zastává názor, že nepochybně uplynula tříletá lhůta pro vydržení předmětných movitých věcí, neboť stěžovatel věci držel v dobré víře již od roku 1994. Dále vyslovil přesvědčení, že smluvní vztah mezi Zemědělským družstvem Křenice a stěžovatelem byl vztahem obchodněprávním, takže ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a obecné soudy se touto otázkou nezabývaly.
III.
Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a od Okresního soudu v Klatovech příslušný spis.
Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni a Okresní soud v Klatovech jako účastníci řízení ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti setrvali na závěrech vyslovených v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž zdůraznili, že argumentace stěžovatele je v podstatě opakováním předchozích tvrzení, takže ústavní stížnost by měla být posouzena jako zjevně neopodstatněná.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Obsahem ústavní stížnosti, byť poměrně obsáhle sepsané, je povětšinou pouze nesouhlasná polemika s právními závěry obecných soudů, aniž by však protichůdný názor stěžovatele byl vybaven relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje několik bodů, jež v různé intenzitě prolínají celou ústavní stížností, které ovšem, jak již bylo naznačeno výše, nedosahují ústavněprávní roviny. Stěžejním bodem je polemika se závěrem obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu a aktivní legitimace na straně žalobců. K této otázce se podrobně vyjádřily obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu a Ústavní soud nemá proti jejich závěrům žádné výhrady. Obecné soudy odůvodnily naléhavý právní zájem na určení tím, že určením neplatnosti bude postaveno najisto, že tu bude stejný stav, jako by k uzavření napadených smluv nedošlo (zaniknou jejich obligační a věcněprávní účinky) a žalobci tak budou moci dosáhnout uspokojení svých restitučních a transformačních nároků. Stěžovatel přehlíží, že naléhavý právní zájem a tím i aktivní legitimace k podání žaloby může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít na její právní postavení příznivý dopad. Na straně žalobců spočívá příznivější postavení právě v tom, že žalobci budou moci dosáhnout uspokojení restitučních a transformačních nároků. Je sice pravdou, že stabilní judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 85/2008) konstatuje, že žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva, přičemž u žaloby na určení neplatnosti smlouvy není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu, avšak to neznamená, že by nebylo možné shledat naléhavý právní zájem u žádné žaloby na určení neplatnosti smlouvy. V dané věci je totiž v podstatě bez významu, zda se žaluje na určení vlastnictví nebo určení neplatnosti smlouvy. Určením, ať již vlastnictví nebo neplatnosti smluv, by se dosáhlo stejného výsledku a žádný rozdíl v postavení žalobců by nevznikl.
Ústavní soud nemá rovněž žádné výhrady k posouzení otázky vydržení předmětných movitých věcí. Jestliže byla zpochybněna okolnost týkající se právního důvodu nabytí držby (uzavření smlouvy absolutně neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy) a tedy existence dobré víry, nemůže dojít ani k řádnému vydržení věci. Nezáleží přitom, zda jedna smluvní strana (v daném případě stěžovatel) při uzavírání smlouvy jednal v dobré víře či nikoliv. Navíc existence případné dobré víry byla na straně stěžovatele narušena již první žalobou podanou žalobci v roce 1995.
Co se týče námitky, že se soudy nezabývaly otázkou věcné příslušnosti, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel, jak se podává z vyžádaného spisu, ji uplatnil až při dovolání. Z tohoto pohledu nemá Ústavní soud proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se touto námitkou věcně nezabýval, žádné výhrady. Pokud stěžovatel nyní uplatňuje námitku nedostatku věcné příslušnosti, jeví se Ústavnímu soudu tento postup jako účelový, neboť stěžovatel mohl tuto námitku vznést kdykoliv v průběhu řízení, které v podstatě probíhá již od roku 1995. Pro posouzení otázky věcné příslušnosti přitom není podstatné, zda smluvní vztah mezi Zemědělským družstvem Křenice a stěžovatelem byl vztahem obchodněprávním, neboť řízení bylo vedeno mezi žalobci, kteří uplatňovali své restituční a transformační nároky na straně jedné, a stěžovatelem a Zemědělským družstvem Křenice na straně druhé.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu