ECLI:CZ:US:2010:2.US.1855.10.1
sp. zn. II. ÚS 1855/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing.V. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2010, č. j. 29 Cdo 3555/2008-116, za účasti Nevyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V řádně a včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z ustanovení v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nesrozumitelné a z toho důvodu nepřezkoumatelné.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti EL-STROJ, s. r. o., konané dne 7. září 2005. Argumentoval tím, že dne 30. října 2003 uzavřel spolu s P. R. na straně jedné, a občanským sdružením TTC Kladno na straně druhé smlouvu o převodu obchodního podílu, podle níž na něho byl převeden podíl odpovídající vkladu 20.000 Kč za částku 125.000 Kč, která byla splatná ve splátkách. Podle smlouvy měl prodávající právo od smlouvy odstoupit, pokud nebude celá kupní cena zaplacena do 30. září 2004. Prodávající, občanské sdružení TTC Kladno, z tohoto důvodu později od smlouvy se stěžovatelem odstoupilo, a to dopisem datovaným dnem 2. srpna 2005. Stěžovatel tvrdil, že mu toto odstoupení bylo doručeno až dne 12. 8. 2005, přičemž poslední splátku za převod obchodního podílu zaplatil 9. 8. 2005, tedy ještě před odstoupením. Odstoupení považoval tedy za neplatné, a občanské sdružení TTC Kladno se proto nemělo valné hromady 7. 9. 2005 zúčastnit.
Obecné soudy se zabývaly otázkou doručování odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu a zjistily, že tato listina byla doručena dne 8. srpna 2005 na adresu stěžovatele s tím, že zde ji převzala jeho manželka. Ta podle sdělení pošty její převzetí s tímto datem svým podpisem v doručovací kartě potvrdila a současně převzala dodejku, kterou slíbila druhý den podepsanou stěžovatelem předat doručovatelce. To se nestalo. Stěžovatel dodejku podepsal až s datem 12. 8. 2005. Pro rozhodnutí ve sporu o neplatnost usnesení valné hromady společnosti EL-STROJ, s. r. o., konané dne 7. září 2005, se tak stalo rozhodujícím zjištění ohledně platnosti odstoupení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k platnému odstoupení nedošlo. Shora popsaný skutkový stav vyhodnotil tak, že odstoupení bylo doručeno až dne 12. 8. 2005, tedy poté, co stěžovatel doplatil zbytek kupní ceny. Na základě tohoto skutkového zjištění učinil právní závěr o neplatnosti uvedené valné hromady. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování některými listinami, vyhodnotil provedené důkazy tak, že k platnému odstoupení došlo již 8. 8. 2005, kdy listinu o odstoupení převzala v bytě stěžovatele jeho manželka. Tím se dostala do jeho dispozice, což k perfektnosti tohoto jednostranného právního úkonu postačuje, neboť zákon nevyžaduje doručení do vlastních rukou a taková podmínka ani nebyla ve smlouvě o převodu obchodního podílu sjednána.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením napadeným touto ústavní stížností. V dovolání zejména namítal, že pošta při doručování zásilky postupovala v rozporu se zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, protože zásilku neměla předat jeho manželce, ale pouze jemu. Z toho činil závěr, že listina obsahující úkon odstoupení od smlouvy o přechodu obchodního podílu byla doručena ve smyslu ustanovení §349 odst. 1 obchodního zákoníku až dnem 12. 8. 2005, kdy její převzetí podepsal. Dovolací soud dovolání zamítl. Dovodil, že jako dovolací důvod byl uplatněn důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), tedy že skutková zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná v tom smyslu, že nemají oporu v provedeném dokazování. Podle dovolacího soudu stěžovatel pouze tvrdil, že důkazy, ze kterých odvolací soud vycházel, nejsou způsobilé prokázat, že mu bylo odstoupení od smlouvy doručeno. Tedy vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, což dovolací důvod není.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nesrozumitelné. Podle jeho názoru existuje "zásadní a ničím neodůvodněný rozpor" v odůvodnění rozhodnutí mezi konstatováním dovolacího soudu, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů nemá oporu v provedeném dokazování, a konstatováním, že žádný důvod nesprávného hodnocení důkazů netvrdil a pouze tvrdil, že důkazy, ze kterých odvolací soud vycházel, nejsou způsobilé prokázat doručení listiny s odstoupením dne 8. 8. 2005, tedy že vytýkal pouze nesprávné hodnocení důkazů. Z toho pak rezultuje závěr, že neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Podle stěžovatele je tento posléze uvedený názor navíc v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným ve věci sp. zn. 3 Cdon 10/96, jehož právní větu cituje. Dále uvedl, že uplatnil také dovolací důvod podle §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním nastolil právní otázku, zda lze na základě uvedené důkazní situace učinit závěr, že odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu se dostalo do jeho dispoziční sféry. Tímto dovolacím důvodem se dovolací soud vůbec nezabýval.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 74 Cm 153/2006. Po prostudování věci již bez dalších procesních úkonů o návrhu rozhodl.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadená rozhodnutí postrádají způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, která jejich vydání předcházela, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Podstata problému, který stěžovatel ústavní stížností nastoluje, spočívá v posouzení otázky, co je ještě skutkové zjištění a co je již právní hodnocení. Zatímco stěžovatel považuje v dané věci závěr o platnosti nebo neplatnosti odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 30. 10. 2003, učiněné dopisem prodávajícího sdružení TTC Kladno datovaným dnem 2. 8. 2005, za právní hodnocení, dovolací soud tento závěr považuje za skutkové zjištění. Ústavní soud si je vědom, že hranice mezi posouzením, co je skutkové zjištění a co je již právní hodnocení, je někdy velmi tenká a sporná, ale nepřísluší mu, aby takovou otázku řešil, neboť jde o otázku výkladu podústavního práva. Pojetí dovolacího soudu vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ve vztahu k zásadní námitce stěžovatele je nutno dále uvést, že předmětem jím vyvolaného sporu nebyla právní otázka platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu, ale neplatnosti valné hromady a ve vztahu k řešení této právní otázky bylo možné otázku platnosti či neplatnosti odstoupení hodnotit jako otázku skutkového zjištění, jak ji hodnotil dovolací soud.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s učiněnými závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu