ECLI:CZ:US:2010:2.US.1859.10.1
sp. zn. II. ÚS 1859/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Božkovská 15, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 To 201/2008-167 ze dne 29. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáními ze dne 28. 6. 2010, 12. 7. 2010, 25. 8. 2010 a 12. 10. 2010, sepsanými evidentně bez právního zastoupení, brojil stěžovatel proti postupu Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod "sp. zn. 7 T 201/2008" (v některých podáních označuje řízení "sp. zn. 7 T 120/2008"). K výzvě Ústavního soudu doplnil dne 24. 8. 2010 stěžovatel, již právně zastoupen, ústavní stížnost, přičemž navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 120/2008 ze dne 29. 12. 2009, vydanému k odvolání stěžovatele do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 6/2008, a to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 1 T 6/2008-42 ze dne 8. 1. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za něž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 22 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 7 To 201/2008-167 ze dne 29. 12. 2009 zrušil částečně rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, v důsledku toho i ve výroku o trestu, a trestní stíhání v rozsahu zrušení zastavil. Nově pak stěžovateli uložil, při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o trestu soud odůvodnil odkazem na Evropskou úmluvu o vydávání, vyhlášenou pod č. 549/1992 Sb., která stanoví, že osoba vydaná do druhého státu bude trestně stíhána jen pro čin, ohledně kterého bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání. Rozhodnutím vrchní státní zástupkyně Generálního státního zastupitelství Nürnberg ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 3 AUSL 231/2009, bylo povoleno vydání stěžovatele do České republiky pouze pro trestný čin krádeže.
Stěžovatel v ústavní stížnosti označil rozhodnutí Městského soudu za nezákonné z důvodu, že jím byl uložen trest i za skutek, pro který nebyl stěžovatel do České republiky vydán. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl podle stěžovatele ukládán trest souhrnný, namísto toho, aby byl na základě aplikace zásady speciality uvedené v §389 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložen samostatný trest.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, je povinen prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se primárně musel vypořádal s rozporem panujícím v označení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť stěžovatel v podání ze dne 28. 6. 2010 uváděl "sp. zn. 7 T 201/2008", v doplňujícím podání právní zástupce stěžovatele uvedl sp. zn. 7 To 120/2008, přičemž na výzvu Ústavního soudu k odstranění tohoto rozporu nijak nereagoval. Z obsahu ústavní stížnosti ve spojení s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 6/2008 však jednoznačně vyplývá, že stěžovatel mínil napadnout rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. 7 To 201/2008.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jako poslední v řadě napadá rozsudek Městského soudu v Praze, tedy rozhodnutí odvolacího soudu, jenž bylo stěžovateli doručeno dne 20. 1. 2010. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 28. 6. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že právní úroveň zpracování předmětné ústavní stížnosti nedosahuje kvalit kladených na tento typ podání. Ústavní stížnost, jakož i jiné návrhy obecným soudům, by měly být formulovány pokud možno precizně, srozumitelně a přehledně, zvláště pak za situace, jsou-li podávány prostřednictvím advokátů, tj. právních profesionálů. Předložená ústavní stížnost těmito vlastnostmi nedisponovala, navíc z hlediska její obsahové stránky lze pochybovat o tom, zda právní zástupce stěžovatele byl seznámen byť i jen s napadeným rozhodnutím.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj