ECLI:CZ:US:2010:2.US.1881.10.1
sp. zn. II. ÚS 1881/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou advokátem Advokátní kanceláře v České Lípě, Jiráskova 614, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 96/2009-71 ze dne 23. 4. 2010 a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, čj. 59 Ca 25/2009-44 ze dne 26. 8. 2009.
Stěžovatel uvádí, že předmětem řízení před správními orgány bylo prokázání toho, zda oprávněně zahrnul do výdajů dle ustanovení §24 odst..1 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu, částku 2 929 340,- Kč vyfakturovanou mu za stavební práce (výdaje uplatnil v daňovém přiznání na daň z příjmu za rok 2002). Oprávněnost zahrnutí jednotlivých částek do daňově účinných výdajů měl stěžovatel doložit fakturami, stvrzenkami o přijetí částky s razítkem a podpisem dodavatele, a to spol. UVRUD-UKR s.r.o., zdaněným příjmem včetně DPH, vyjádřením investora a rozpočtem, srovnávajícím přiměřenost nákladů i dalšími důkazy, včetně svědeckých výpovědí a prohlášení jednatele dodavatelské firmy.
Stěžovatel zdůrazňuje, že firma UVRUD-UKR, s.r.o. existovala a její daňová registrace odpovídala skutečnosti. Krajský soud neprovedl důkaz výslechem jednatele firmy, neboť (jak uvedl) neměl pochyby o tom, že by potvrzení o zaplacení předmětných faktur nebylo vystavené jednatelem firmy. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením Nejvyššího správního soudu o rozporuplnosti důkazních prostředků ohledně prohlášení dvou odlišných osob o fakturaci. Firma UVRUD-UKR, s.r.o. je právnickou osobou, svou podnikatelskou činnost vykonávala prostřednictvím svých zaměstnanců, popřípadě dalších osob tím pověřených. Je tak naprosto nerozhodné, kdo například za firmu vystavil daňové či jiné doklady, kdo řídil práce jednotlivých osob a pod. Je proto absurdní, aby finanční orgány neuznaly nákladové položky, které prokazatelně musely být vynaloženy, jen proto, že stěžovatel nevěděl přesné jméno osoby, které je za firmu předal, oproti předání účetních dokladů potvrzujících předání finančních prostředků. Rozhodné v daném případě je, že převzetí finančních prostředku pro firmu UVRUD-UKR s.r.o. potvrdil její statutární orgán.
Stěžovatel tedy nesouhlasí se závěry správních orgánů a obecných soudů, že se mu nepodařilo prokázat, že firma UVRUD-UKR s.r.o. pro něj uskutečnila fakturované práce a on je této firmě uhradil. Je přesvědčen, že nesprávným výkladem, zejména ustanovení §24 odst. 1 o daních z příjmu, mělo dojít k formalistickému uplatnění práva nad rámec stanovený zákonem a ke zneužití moci orgánu státu vůči občanu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu (a rozhodnutí ve věci předcházejících) způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní orgány a obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že po faktickém započetí činnosti Nejvyššího správního soudu již Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Pro rozhodnutí sporu vedeného před správními orgány a obecnými soudy bylo podstatné zjištění, zda stěžovatel reálně prokázal vynaložení jím uplatňovaných daňových výdajů. Ústavní soud ověřil, že v tomto směru bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval jak správní orgány, tak posléze obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z dokazování vyplynulo, že firma UVRUD-UKR s.r.o. byla nekontaktní, příjmy vážící se k fakturám nepřiznala. Jediný jednatel společnosti byl dne 2. 8. 2002 z obchodního rejstříku vymazán, přičemž dle sdělení Cizinecké policie měl povolen pobyt na území ČR pouze do 9. 12. 2000. Nebyla prokázána realizace obchodních případů tak, jak o nich stěžovatel účtoval, a nebylo prokázáno, komu byly finanční prostředky skutečně hrazeny, tj. kterým konkrétním osobám byly částky vyplaceny a zda osoba, které měly být údajně částky proplaceny, je přijímala pro stěžovatelem uváděného subdodavatele. Svědek N. A., který měl být dle tvrzení stěžovatele pověřen zastupováním společnosti, nebyl dle výpisu z obchodního rejstříku k jednání za společnost oprávněn a ani podpisy na předložených dokladech neodpovídaly podpisu na jeho čestném prohlášení, které stěžovatel předložil. Svědecká výpověď provedena být nemohla, neboť jmenovaný si zásilky s opakovanými předvoláními nevyzvednul. Stěžovatel měnil okolnosti obchodního případu, když správním orgánům i krajskému soudu předkládal "hodnověrná" prohlášení dvou odlišných osob, ve kterém každá z nich potvrzuje, že právě ona jménem firmy UVRUD-UKR s.r.o. a provedené práce vyfakturovala a ze kterých mělo vyplynout, že podpisy na fakturách a stvrzenkách jsou "právě a jen" její. (Stěžovatel předložil i nedatované prohlášení V. U. o tom, že společnost práce provedla a práce byly vyfakturovány, avšak z uvedené písemnosti lze seznat, že se podpis značně odlišuje od podpisů na fakturách a stvrzenkách o přijetí plateb v hotovosti. Soudy proto uvedené prohlášení nepovažovaly za důkaz prokazující stěžovatelovo tvrzení, že se jedná o osobu s níž stěžovatel jednal a která byla oprávněna za společnost vystupovat, ale hodnotily je jako pouhé potvrzení toho, co V. U. sdělil, neodstraňující stěžovateli vytýkané pochybnosti.) Z provedených svědeckých výpovědí ostatních subdodavatelů vyplynula pouze skutečnost, že se na stavbě podílely i rusky hovořící osoby, avšak nebylo nijak prokázáno, že se jednalo skutečně o zaměstnance uvedené firmy. Stěžovatel nijak nekonkretizoval, kdo za společnost UVRUD-UKR s.r.o. vystupoval, s kterou konkrétní osobou se dohodl na provedení subdodavatelských prací a uzavřel rámcovou smlouvu o dílo, které osoby práce skutečně prováděly, kdo mu práce předával a které konkrétní osobě, ne zcela zanedbatelné částky v hotovosti proplácel.
Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ve věci není sporným, ani podstatným to, zda fakturované práce byly provedeny či ne, ale zda k jejich provedení stěžovatel vynaložil výdaj daňově uplatněný na základě faktur, kterými prokazoval jejich uskutečnění. Daňový subjekt má povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkazní břemeno je na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu; ten je pak povinen tvrzené skutečnosti prokázat, tedy nejen zda došlo k faktickému plnění, ale i to, zda plnění bylo uskutečněno tak, jak je deklarováno na dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného skutkového i právního stavu předkládá, a zejména, zda a komu byl výdaj vyplacen. Z dokazování však vyplynulo, že stěžovatel jím tvrzené skutečnosti neprokázal a pochybnosti správce daně ohledně faktické stránky uplatněných výdajů nevyvrátil. Jakkoliv se stěžovateli subjektivně může jevit rozhodnutí správních orgánů a soudů jako nesprávné či nespravedlivé, neboť je přesvědčen, že v souvislosti s provedením prací vynaložil náklady, je nezbytné, aby jejich vynaložení pro daňové účely prokázal tak, jak je vyžadováno právními předpisy. V dané věci nezbývá než se připojit k stanovisku Nejvyššího správního soudu, že je na daňovém subjektu, aby pečlivě zvážil s kým vstupuje do obchodních vztahů a stejně jako míru rizika při obchodování s konkrétním subjektem, a to i z hlediska požadavků kladených na daňové subjekty daňovými předpisy.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť dostatečným a věrohodným způsobem neprokázal vynaložení výdajů dle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uskutečněných ve prospěch spol. UVRUD-UKR s.r.o. (neprokázal, že na fakturách uvedená společnost pro něj uskutečnila fakturované práce a rovněž tak neprokázal, a to ani jinými důkazními prostředky, že by tvrzený výdaj uskutečnil ve prospěch jiné konkrétní osoby), nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovateli bylo správcem daně dostatečně umožněno prokázat, že jím tvrzené výdaje skutečně vynaložil, v tvrzené výši a tomu, o kom tvrdil, že deklarované práce provedl a finanční prostředky přijal. Stěžovatel měl rovněž možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud neshledal, že by v řízení došlo v souvislosti s provedeným dokazováním, hodnocením důkazů a v souvislosti s výkladem a aplikací příslušných právních předpisů k porušení práv stěžovatele. Ze strany soudu bylo rovněž dostatečně zdůvodněno, z jakých důvodů nebyly některé důkazy provedeny a nejednalo se tedy o tzv. opomenuté důkazy. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu se Ústavní soud již nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu