ECLI:CZ:US:2010:2.US.1897.10.1
sp. zn. II. ÚS 1897/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 As 12/2010-79, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2009, č. j. 57 Ca 46/2009-53, a rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 26. 1. 2009, č. j. KUZL-77680/2008, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, a Krajského úřadu Zlínského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Tím, že správní orgán ani správní soudy neprovedly jím navržené důkazy a nevypořádaly se se všemi podstatnými skutečnostmi, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, porušily stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále principy obsažené ve čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Krajský úřad jako odvolací orgán ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil s ohledem na změnu právní úpravy původní rozhodnutí Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. i) a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění. Přestupku se měl dopustit tím, že jako řidič osobního vozidla blíže popsaným jednáním způsobil dopravní nehodu, při které došlo ke škodě na dalším vozidle, a jako účastník nehody znemožnil její řádné vyšetření tím, že ostatním účastníkům neprokázal svou totožnost a z místa nehody ujel. Správní orgán, resp. správní orgány vyšly zejména z obsahů výpovědí svědků nehody a chování stěžovatele bezprostředně po nehodě. Naopak stěžovatel svou účast na nehodě popíral a při své obraně poukazoval především na údajné rozpory ve svědeckých výpovědích. Krajský soud podanou správní žalobu zamítl. Sám provedl znovu výslech svědků nehody a vypořádal se s dalšími důkazními návrhy stěžovatele. Uzavřel, že rozhodnutí správních orgánů se opírají o spolehlivě zjištěný skutkový stav a podklady shromážděné pro rozhodnutí ve věci byly dostatečné. Nejvyšší správní soud pak zamítl podanou kasační stížnost jako nedůvodnou.
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a jejich odůvodnění neodpovídají právnímu názoru Ústavního soudu prezentovaného v několika nálezech. Konkrétně pak cituje z nálezu sp. zn. I. ÚS 1561/08 pasáž, kde bylo vysloveno, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s článkem 1 Ústavy; stejný závěr je pak nutno učinit v případě, kdy se soud nevypořádá se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení. Podle stěžovatele se krajský soud v odůvodnění nijak nevypořádal s jeho obhajobou ani s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, dále nevysvětlil, proč nevyhověl jeho důkazním návrhům, ani to, co zjistil z jednotlivých důkazů, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Rozsudek Nejvyššího správního soudu trpí stejnými vadami. Zásah do práv stěžovatele byl vyvolán též tím, že jím navrhované důkazy nebyly provedeny, ačkoliv by z nich podle jeho názoru vyplynulo, že se vytýkaného jednání nedopustil. Konečně nebyla v jeho případě důsledně aplikována zásada in dubio pro reo, když rozpory ve výpovědích slyšených svědků byly omlouvány a bagatelizovány. Kdyby tomu tak nebylo, přestupkové řízení by bylo nepochybně zastaveno.
Po prostudování stěžovatelem předložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že o návrhu může rozhodnout, aniž by musel činit v řízení další procesní úkony.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.
Stěžovatel staví svou stížnost na výhradách stran rozsahu skutkových zjištění a kvality zdůvodnění vynesených rozhodnutí. Jeho námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou ovšem zcela shodné s tím, co namítal již ve správní žalobě a posléze kasační stížnosti. Posouzení stěžovatelovy argumentace, podle níž byly podceněny rozpory ve výpovědích v řízení slyšených svědků a podle níž nepřijetí důkazních návrhů, které učinil, neumožnilo řádné objasnění skutkového děje, tvořila podstatu předchozího přezkumu.
Ústavní soud je soudním orgánem kontroly ústavnosti. Do procesu shromažďování a hodnocení důkazů zásadně nevstupuje, to je doménou příslušných správních orgánů či obecných soudů. Ty v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, jakož i posoudit důvodnost návrhů účastníků na doplnění dokazování. Nejsou povinni všem důkazním návrhům vyhovět, rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá výlučně do jejich kompetence. Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout leda výjimečně, a to v případě, shledal-li by extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a vyvozenými právními závěry.
Postupuje v takto vytyčených mezích Ústavní soud nevidí v posuzovaném případě důvod pro svou ingerenci. Odůvodnění napadených rozhodnutí podávají výčet provedených důkazů, jaká zjištění z nich byla učiněna, jakož i vysvětlení, proč nebylo potřeba provádět další dokazování. Rozsudky obou správních soudů pak věnují značný prostor právě stěžovatelem zdůrazňovaným rozporům ve svědeckých výpovědích a dostatečně vysvětlují, proč je nelze považovat za podstatné. Ke všem stěžovatelovým výhradám je připojena podrobná reakce s uvedením zcela konkrétních faktů, které tyto výtky vyvrací a které stěžovatelovu obhajobu popírají. Proto nebylo možné přisvědčit ani tvrzení o opomenutí zásady "in dubio pro reo"; podle této zásady samozřejmě není důvod postupovat v situaci, kdy jedinou pochybností o skutkovém ději je tvrzení obviněného stojící proti uzavřenému řetězci důkazů svědčících o opaku.
Ke stěžovatelem zpochybňované kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí musí Ústavní soud konstatovat, že v tomto ohledu jde naopak o rozhodnutí příkladná a všechny stěžovatelovy nyní vznesené námitky by bylo možné spolehlivě vyvrátit pouhou citací příslušné části kteréhokoliv z nich.
Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu