ECLI:CZ:US:2010:2.US.1950.10.2
sp. zn. II. ÚS 1950/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež nesplňovala základní formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2010 sp. zn. 8 Co 921/2010.
Ve formulačně nejasném podání stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů ohledně návrhu na osvobození od soudních poplatků a tvrdí, že postupovaly a rozhodovaly v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatel, jenž byl Ústavním soudem mnohokrát poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti, sepsal a podal ústavní stížnost sám. Přestože do záhlaví svého podání připsal rukou větu, že "přílohy a stejnopisy podá v nejbližší době určený advokát", doposud se tak nestalo.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z předchozích řízení o návrzích, jež stěžovatel k Ústavnímu soudu podal, vyplývá, že byl opakovaně náležitě poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu (viz např. věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1777/10, II. ÚS 3219/09).
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V daném případě si byl stěžovatel při podání ústavní stížnosti zjevně vědom zákonných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti a shora popsaným způsobem se snaží zákon o Ústavním soudu obejít. Účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Za této situace by bylo nadbytečné opětovně stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v souladu s §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj