ECLI:CZ:US:2010:2.US.1971.10.2
sp. zn. II. ÚS 1971/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti postupu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 2 T 106/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2010, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby dále v trestní věci sp. zn. 2T 106/2009 nezasahoval do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele a v trestní věci sp. zn. 2 T 106/2009 přerušil řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti, a přikázal mu, aby neprodleně předložil návrh stěžovatele na odnětí věci Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 106/2009 a přikázání věci soudu dle místní příslušnosti ze 14. 6. 2010 Vrchnímu soudu v Praze k projednání a vyřízení věci a do té doby nepokračoval v řízení v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 2 T 106/2009, přičemž žádá o přednostní vyřízení věci.
Stěžovatel tvrdí, že byť byl návrh na odnětí a přikázání věci řádně soudu doručen, byl bez dalšího opatření založen do spisu, aniž by byl předložen Vrchnímu soudu. V důsledku této nečinnosti soud pouze na dotaz stěžovatele, který byl učiněn v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 6. 2010 uvedl, že o citovaném návrhu stěžovatele se rozhodovat nebude, čímž dle jeho názoru zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce.
K ústavní stížnosti je připojena kopie podání stěžovatele, adresovaného Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, v němž stěžovatel navrhl, aby Vrchní soud rozhodl tak, že se podle §25 trestního řádu odnímá trestní věc vedená u Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. sp. zn. 2 T 106/2009 a přikazuje se k projednání a rozhodnutí věci Okresnímu soudu v Jičíně.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, spočívající v nečinnosti soudu, který odmítá předložit jeho návrh na odnětí věci a přikázání jinému soudu dle §25 tr. řádu k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Pro takový případ, stejně jako v případě jiných průtahů v postupu soudu v trestním řízení, jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III. dílu 6 zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích. Jedná se o podání stížnosti dle §164 a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti a k ní připojených listin však nevyplývá, že by stěžovatel tyto prostředky před podáním ústavní stížnosti využil, když pouze žádal o odročení nařízeného hlavního líčení do vydání rozhodnutí vrchního soudu ve věci jeho návrhu na odnětí a přikázání věci a u hlavního líčení dne 28. 6. 2010, poté, co mu bylo sděleno, že o jeho návrhu rozhodováno nebude, upozornil na to, že ve věci podá ústavní stížnost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3214/08, sp. zn. I. ÚS 502/10, sp. zn. II. ÚS 1207/10, vydaná v obdobných věcech) .
K dalšímu požadavku stěžovatele ve vztahu k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na uložení zákazu činit další úkony v trestním řízení a příkazu přerušit řízení Ústavní soud uvádí, že není oprávněn orgánu činnému v trestním řízení nařizovat, aby rozhodl nebo konal způsobem, jak navrhuje stěžovatel. Kompetence Ústavního soudu jsou definovány v čl. 83 a násl. Ústavy, resp. konkretizovány v zákoně o Ústavním soudu. Naopak trestní řád, případně další soudní procesní předpisy, upravují postup obecných soudů. K vydání požadovaného rozhodnutí tedy není Ústavní soud příslušný.
Z vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d, písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj