ECLI:CZ:US:2010:2.US.20.10.1
sp. zn. II. ÚS 20/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele KIWEK spol. s r. o., se sídlem Mladějovice 94, 785 01 Šternberk, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 340.197,50 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, byl k odvolání žalovaného změněn rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žaloba o zaplacení částky 139.425 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž zpochybňuje především, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi dodávkou zboží a vznikem škody. Závěrem ústavní stížnosti poukázal stěžovatel na skutečnost, že proti napadenému rozsudku podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mezi tyto procesní prostředky náleží i dovolání a proto je nutné, pokud je dovolání přípustné a jeho přípustnost nezávisí pouze na uvážení dovolacího soudu, vyčerpat i tento mimořádný opravných prostředek.
8. V dané věci Ústavní soud ze samotné ústavní stížnosti zjistil, a tuto skutečnost ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), jakož i dotazem u Krajského soudu v Ostravě, že stěžovatel podal v řízení dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu. V tomto případě se jedná o dovolání v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přípustné ze zákona podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pak o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, které v části, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně dokonce měl povinnost podat, aby ústavní stížnost byla přípustná, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. března 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj