ECLI:CZ:US:2010:2.US.2062.10.1
sp. zn. II. ÚS 2062/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2010, č. j. 51 Nc 6830/2007-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 4. 2010, č. j. 103 EX 16347/07-78 vydaný soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou. Stěžovatelka tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Na základě návrhu oprávněného nařídil Okresní soud v Olomouci proti stěžovatelce exekuci k vymožení pohledávky ve výši 16.184,- Kč. Citovaným příkazem, potvrzeným napadeným usnesením, byly určeny náklady exekuce ve výši 8.340- Kč a náklady oprávněného ve výši 6756,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s vyřízením svých námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, v nichž odkazovala zejména na judikaturu Ústavního soudu, dle které při dobrovolném plnění je nutno krátit odměnu exekutora, a vyslovila připravenost k dobrovolnému plnění, včetně správně vyčíslených nákladů exekuce. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby přezkoumal, zda při rozhodování soudu v její věci nedošlo k výkladové svévoli. Dle jejího názoru měl exekutor při výpočtu své odměny vycházet z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), a to ve znění účinném do 31. 10. 2008, a naúčtovat si odměnu sníženou o 50%, neboť vymáhaná částka včetně předpokládaných nákladů exekuce nebyla exekutorem vymožena, nýbrž byla na jeho účet uhrazena dne 16. 3. 2009. Okresnímu soudu stěžovatelka vytýká, že vzal výpočet odměny exekutora za správný, aniž by vůbec zjistil, zda byla částka vymožena či bylo plněno bez zásahu exekutora. Při rozhodování zcela opominul dostupnou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 233/09, I. ÚS 684/07) a jeho závěr vyplývající z napadeného usnesení je v extrémním rozporu s obsahem spisu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Okresní soud v Olomouci shledává ústavní stížnost nedůvodnou, přičemž konstatuje, že při výkonu exekuce vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a v tomto postavení komunikuje rovněž se soudem. V daném případě soud přezkoumal příkaz k úhradě nákladů exekuce poté, co mu byly soudním exekutorem předloženy stěžovatelčiny námitky, a shledal postup soudního exekutora při rozhodování o výši nákladů exekuce zcela správným.
Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána ve vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. Pokud jde o otázku dobrovolnosti plnění a výši jeho odměny, povinná neplnila dobrovolně, ale pod tíhou exekuce. Její platba byla připsána na účet soudního exekutora dne 16. 3. 2009, přičemž usnesení o nařízení exekuce č. j. 51 Nc 6830/2007-13 nabylo právní moci dne 18. 3. 2008. Odměna soudního exekutora byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. Dle jeho názoru stěžovatelka využila opravného prostředku a její právo na soudní ochranu nebylo porušeno ani co se týče obsahu rozhodnutí a výroku soudu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad jednoduchého práva byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že na základě vadného aplikačního postupu soudního exekutora a následně okresního soudu při stanovení výše odměny soudního exekutora jí byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce v nesprávné výši, neboť vymáhaná částka nebyla exekutorem vymožena, ale byla na jeho účet uhrazena. Stěžovatelka svá tvrzení opírá o shora citované nálezy Ústavního soudu.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud vyslovil právní názor o protiústavnosti právní úpravy, která neumožňuje (ve vztahu k určení výše odměny exekutora) "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední moment. Protiústavnost takové právní regulace Ústavní soud shledal v racionálně neodůvodněném zvýhodnění skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), před skupinou exekutorů, kteří exekuci fakticky provedli. Ústavní soud rovněž konstatoval, že "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce." Tímto nálezem Ústavní soud vytvořil prostor pro rozhodovací postupy obecných soudů tak, aby v konkrétních případech byl zohledněn stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti před faktickým provedením exekuce, resp. faktická účast exekutora na vymožení dlužné částky.
Jak Ústavní soud ověřil ze spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 6830/2007, v projednávané věci byla exekuce nařízena usnesením téhož soudu ze dne 20. 11. 2007, které nabylo právní moci dne 18. 3. 2008. Vymáhaná částka včetně předpokládaných nákladů exekuce byla na účet exekutora uhrazena až dne 16. 3. 2009, a to po přímém zásahu exekutora. Závěr soudu, že stěžovatelka tak fakticky plnila nikoli dobrovolně, nýbrž až pod tlakem exekuce a k jejímu bezprostřednímu odvrácení, nelze tedy považovat za rozporný se skutkovým zjištěním v projednávané věci.
Dle názoru Ústavního soudu je tedy i závěr okresního soudu o nedůvodnosti námitek stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem ústavně akceptovatelný.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu