ECLI:CZ:US:2010:2.US.2073.09.1
sp. zn. II. ÚS 2073/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky T. O´M., zastoupené JUDr. Petrem Kondyskem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 94/2009-142 ze dne 17. dubna 2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti a 2) JUDr. M. R., notářky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 5. srpna 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 23. ledna 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž byl k jejímu odvolání potvrzen v napadených výrocích rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 56/2005-64 ze dne 16. dubna 2008, kterým byla vedlejšímu účastníkovi řízení 1) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 100.356,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup, a dále byla žaloba zamítnuta v části, ve které se stěžovatelka domáhala částky 526.774,49 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy v řízení porušily její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje žalobou uplatněný nárok na náhradu skutečné škody na movitých věcech a penězích, a na náhradu ušlého zisku pro neoprávněné užívání osobního automobilu, když základem byl nesprávný postup soudu a soudní komisařky (vedlejší účastnice řízení) v dědickém řízení. Šlo o to, že soudní komisařka neprovedla potřebné úkony k zajištění dědictví. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se dopustily manipulace se skutkovým stavem tak, aby jejich zjištění neposkytovala prostor pro plné vyhovění žalobě. Považuje za účelové omezení zjištění pouze na skutečnost, že soudní komisařka nezajistila byt, z něhož byly odcizeny věci osobami, které v něm bydlely po dobu čtyř měsíců. Obecné soudy tak ponechaly zcela bez povšimnutí, že soudní komisařka zapříčinila ztrátu hodnoty osobního automobilu tím, že jej tři roky toliko skladovala, namísto aby jej realizovala. Závěry obecných soudů jsou tedy v rozporu s účelem dědického řízení, neboť poškozují dědice. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dědictví, jenž konstatoval, že od samého počátku nebyl důvod nevydat předmětný automobil stěžovatelce jako dědičce a s ohledem na to nepřiznal státu náhradu nákladů řízení. Podobně poukazovala na to, že soudní komisařka umožnila odcizení užitné hodnoty vozu jeho užíváním třetími osobami, což je nárok obdobné povahy jako ta část nároků, které byly přiznány. Posouzením tohoto nároku jako bezdůvodného obohacení tedy jen účelově směřovalo ke zmenšení nároku stěžovatelky. Za podobně umělý považuje závěr o neexistenci odpovědnosti za výběr z vkladní knížky, poněvadž z dědického spisu jasně vyplývá, že manželům D. bylo nečinností soudu umožněno užívat celý byt a všechno co v něm bylo, tedy včetně vkladních knížek. Vybavení bytu přitom muselo být přímo úměrné tomu, že zesnulý manžel zůstavitelky byl dlouholetým ředitelem divadla v Ostravě a překladatelem operních a divadelních (patrně míněno činoherních) děl. K závěru o porušení zásady nestrannosti a o manipulaci s důkazy dovedly stěžovatelku rovněž obstrukce při doručování rozsudku soudu prvního stupně a především to, že odvolací soud neměl k dispozici celý spisový materiál - tedy dědický spis.
3. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší.
4. Námitka, že odvolací soud neměl k dispozici celý spisový materiál, tedy především dědický spis, spadá do oblasti skutkového hodnocení, resp. skutkových závěrů. Odvolací soud přitom konstatoval, že odvolací námitky nesměřovaly proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a proto z těchto skutkových závěrů odvolací soud vycházel. Z toho je zřejmé, že odvolací soud neměl důvod mít k dispozici dědický spis, připojený soudem prvního stupně jen za účelem dokazování. Pokud jde o argumentaci "manipulací se skutkovým stavem za účelem nenalezení prostoru pro plné vyhovění žalobě", jakož i na to navazující námitky, jedná se evidentně o polemiku s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Ve skutečnosti totiž obecné soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že bezprostředně po úmrtí zůstavitelky nebyl proveden soupis jejího majetku, nebyl zapečetěn její byt a její osobní automobil byl až do 22. února 2002 v dispozici manželů D. - vypravovatelů pohřbu zůstavitelky. To je přitom skutkový základ, proti němuž ani v řízení před obecnými soudy, ale ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nic nenamítá. S obecnými soudy se tedy rozchází jen v tom, nakolik je mezi tímto skutkovým základem a tvrzenou škodou příčinná souvislost, resp. zda se u tvrzené škody vůbec o škodu jedná. To je ovšem otázka právního hodnocení, v jehož rámci zcela samozřejmě musí docházet k eliminaci úvah, které považuje soud za nesprávné, což může ve stěžovatelce vyvolat dojem manipulace. V daném případě však obecné soudy vyložily, proč existuje příčinná souvislost pouze mezi postupem soudní komisařky a zmizením věcí z bytu zůstavitelky a nikoliv v případě výběru z vkladní knížky zůstavitelky (protože se o ní soudní komisařka nedozvěděla), proč požadovaný ekvivalent běžného nájemného za užívání osobního automobilu není škodou při výkonu státní moci (jedná se o bezdůvodné obohacení). Nad rámec úvah obecných soudů je třeba poukázat na to, že pokud jde o ztrátu hodnoty osobního automobilu v důsledku plynutí času v průběhu dědického řízení, tak takto postavený požadavek na náhradu věcné škody by doveden ad absurdum znamenal odpovědnost státu coby emitenta měny za inflaci, ačkoliv se jedná o přirozený ekonomický jev. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se věcí a vznesenými argumenty stěžovatelky pečlivě zabývaly a své úvahy a závěry dostatečně vyložily. Jednaly tedy zcela v rámci pravomoci svěřené jim Ústavou, do níž Ústavní soud nemá prostor zasahovat, a to ani kdyby snad věc právně hodnotil jinak. Jinými slovy se ve věci nevyskytly nejextremnější excesy, jež by byl Ústavní soud nucen korigovat (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
5. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu