ECLI:CZ:US:2010:2.US.2093.10.1
sp. zn. II. ÚS 2093/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2010, č. j. 36 Nc 22/2010-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 7. 2010 postoupil Okresní soud v České Lípě zdejšímu soudu podání stěžovatelky označené jako "Ústavní stížnost". Uvedla v něm, že podává ústavní stížnost proti výše specifikovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 74/2008.
Protože podání nemělo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku k nápravě a poučil ji, jak při tom postupovat. Tyto formální nedostatky stěžovatelka v poskytnuté soudcovské lhůtě prostřednictvím své zástupkyně odstranila.
V podání uvedla, že před Okresním soudem v České Lípě vede spor o náhradu škody. V průběhu sporu vznesla námitku podjatosti ve věci jednající soudkyně. Podezření stran její podjatosti pojala proto, že soudkyně nevyhověla žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů, ačkoliv k tomu byly splněny předpoklady, dále že nevyhověla řádně zdůvodněné žádosti stěžovatelky o odročení ústního jednání, a konečně že nevyhověla návrhu spojit dvě skutkově téměř totožné věci ke společnému řízení. Krajský soud námitku neshledal důvodnou (dospěl k závěru, že míří na postup soudce v konkrétní projednávané věci, což zákon jako důvod vyloučení soudce zapovídá), čímž se stěžovatelka cítí být dotčena v právu domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, jak to garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady meritorního přezkumu ústavní stížnosti, vzhledem k předmětu ústavní stížnosti pak zejména to, zda splňuje podmínku přípustnosti.
Součástí výše uvedené výzvy soudce zpravodaje bylo i upozornění na povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti veškeré procesní prostředky k ochraně práv, které příslušný procesní předpis poskytuje; výzva v této souvislosti obsahovala odkaz na konkrétní judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o podjatosti. V reakci na to stěžovatelka v doplněném podání uvedla, že předmětem řízení před okresním soudem je částka nepřesahující 10.000 Kč, proti rozhodnutí ve věci samé tedy nejsou přípustné žádné opravné prostředky.
S tímto tvrzením nelze souhlasit, jako nepřípustnou hodnotí soudce zpravodaj naopak ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
I když vzhledem k výši punkta sporu stěžovatelka nemůže namítat, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, v rámci odvolání [odvolací důvod dle ustanovení §205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], může pravomocné rozhodnutí okresního soudu, jímž bude řízení skončeno, napadnout žalobou pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Tento důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti.
V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo krajským soudem samostatně rozhodnuto o její námitce podjatosti. Možnost namítat podjatost soudkyně rozhodující její věc jí tak zůstává zachována i nadále v podobě žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj