ECLI:CZ:US:2010:2.US.2108.10.1
sp. zn. II. ÚS 2108/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P., J. B. a E. T., všech zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, se sídlem Sokolská 7, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2010, č. j. 20 Co 182/2010-102, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 305/2008-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců (stěžovatelů) rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 20 Co 182/2010-102, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 305/2008-68, jímž byla zamítnuta žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. Žaloba byla zamítnuta na základě §142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") z důvodu zvláštního zřetele hodných, kterými byly na straně žalovaných zejména jejich vysoký věk a zdravotní stav. O nákladech řízení rozhodly soudy obou stupňů shodně na základě procesního úspěchu účastníků ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), takže neúspěšným žalobcům uložily nahradit společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 91.300 Kč a náklady odvolacího řízení v celkové výši 143.868 Kč.
3. Následné dovolání stěžovatelů, proti němuž ovšem ústavní stížnost nesměřovala, neboť v době jejího podání o něm nebylo ještě rozhodnuto, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 3479/2010, odmítnuto jako nepřípustné (uvedené rozhodnutí lze nalézt na www.nsoud.cz).
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají výroky o náhradě nákladů řízení, přičemž namítají porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Obecným soudům vytýkají, že při rozhodování o nákladech řízení neaplikovaly §150 o. s. ř. a nepřihlédly k sociálním možnostem a zdravotnímu stavu žalobců. Rovněž namítají, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že v dané věci bylo v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví aplikováno výjimečné ustanovení (§142 odst. 2 obč. zák.), na jehož základě byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že když byly uznány výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby, měly rovněž uznány i výjimečné okolnosti (důvody zvláštního zřetele hodné) pro použití §150 o. s. ř. Kromě toho stěžovatelé zpochybňují i samotné užití §142 odst. 2 obč. zák., přestože tuto otázku ponechali na posouzení Nejvyššímu soudu, k němuž podali dovolání.
III.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelé brojí toliko proti výroku o nákladech řízení. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
6. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. V dané věci stěžovatelé namítají, že soudy při rozhodování o nákladech řízení aplikovaly zásadu procesního úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) a nezohlednily poměry stěžovatelů, které by jinak mohly vést k aplikaci §150 o. s. ř. Tyto námitky nepovažuje Ústavní soud za relevantní. V rozhodnutí obecných soudů nelze spatřovat znaky libovůle a extrémního vybočení ze standardů procesu. Obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nemusely zkoumat sociální a majetkové poměry stěžovatelů, neboť tyto jim byly dostatečně známy z průběhu řízení (stěžovatelé jimi sami zdůvodňovali nutnost zrušení podílového spoluvlastnictví). Ústavní soud dále poukazuje na to, že stěžovatelé vyvoláním soudního řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, tedy řízení v němž není soud vázán návrhem účastníka, sami podstoupili zvýšené riziko nést náklady řízení. Pokud tedy obecné soudy rozhodly o nákladech řízení v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř. na základě úspěchu ve věci, nelze proti takovému rozhodnutí nic namítat a rozhodnutí nejsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a soudní ochranu. Jejich rozhodnutí je rovněž přiměřeně a srozumitelně odůvodněno.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu