ECLI:CZ:US:2010:2.US.2118.10.1
sp. zn. II. ÚS 2118/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Obce Klenovice, se sídlem v Klenovicích, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou Advokátní kanceláře Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 č.j. 28 Cdo 889/2009-334 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 č.j. 15 Co 59/2009-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rovněž shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 11. 2008, č.j. 11 C 154/2008-289, jímž bylo ve věci samé určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem parcely č. 147/3 o výměře 7 321 m2 - trvalého travního porostu v katastrálním území Klenovice u Soběslavi, okres Tábor. Soud prvého i druhého stupně vycházel ze závazných závěrů Nejvyššího soudu vyslovených již v jeho rozsudku ze dne 11. 6. 2008, č.j. 28 Cdo 1127/2008-261. Stěžovatelka požaduje i zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které vyhověly určovací žalobě s odůvodněním, že za situace duplicity zápisu vlastnického práva má přednost restituce fyzických osob před obecní restitucí podle zák. č. 172/1991 Sb. Obecné soudy se dle stěžovatelky soustředily pouze na problematiku uvedeného zákona, přičemž zcela opomenuly, že zákonným předpokladem k tomu, aby vůbec mohla být duplicita posuzována, je prokázání vlastnického práva žalobce.
Dle stěžovatelky však žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva na základě restituční dohody, své vlastnické právo právě neprokázal. Žalobce nemohl platně nabýt vlastnické právo na základě dohody o vydání věci ze dne 21. 6. 1994, protože ve vztahu k pozemku nemohl být povinnou osobou Státní plemenářský podnik Praha, neboť tento subjekt již neměl k datu převodu právo hospodaření s pozemkem a uvedený pozemek nedržel. Dne 31. 10. 1989 byla totiž uzavřena k předmětné parcele mezi Státním plemenářským podnikem, koncernový podnik Tábor a Městským národním výborem Soběslav hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření, na základě které bylo ke dni 3. 4. 1992 zapsáno vlastnické právo pro stěžovatelku. Pokud se tedy obecné soudy námitkou stěžovatelky ohledně posouzení platnosti nabytí vlastnického práva žalobce nezabývaly a nevypořádaly se s touto otázkou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Dle stěžovatelky i samo meritorní řešení otázky fakticity hospodaření obce, podstatné pro posouzení přechodu vlastnictví, nebylo v souladu se zákonem.
Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se jejími námitkami vůbec nezabýval a ani se s nimi nijak nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Nedostatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí spatřuje i v rozhodovací činnosti soudů všech stupňů. Názory Nejvyššího soudu, na nichž jsou založena ústavní stížností napadená rozhodnutí, nejsou správné, přičemž nesprávná interpretace a svévole při rozhodování obecných soudů měly za následek porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Porušení svých ústavních práv aplikací podústavního práva obecnými soudy spatřuje stěžovatelka v jejich rozhodování, které je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, spravedlivého rozhodování, zákonného procesu a rovnosti procesních stran, v jejichž důsledku bylo postiženo její vlastnické právo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1127/08 ze dne 11. 8. 2008 v podstatě shrnul dosavadní vývoj sporu tak, že v posuzované věci jde o duplicitu dvou potenciálních nabývacích titulů obou účastníků. Prvním z těchto titulů je restituční dohoda ve prospěch žalobce, schválená pozemkovým úřadem, druhým pak nabytí pozemku do vlastnictví žalované obce na základě zákona č. 172/1991 Sb.
Pokud jde o restituční nabývací titul žalobce podle zákona o půdě, vyplynulo z dosavadních řízení, že dne 21. 6. 1994 vydal Okresní pozemkový úřad Tábor rozhodnutí, kterým schválil restituční dohodu, uzavřenou podle §9 odst. 1 zákona o půdě mezi Státním plemenářským podnikem Praha a právním předchůdcem žalobce. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelkou bezúspěšně napadáno v řadě správních i soudních sporů, které však vyústily ve zjištění, že restituční dohoda je platná a účinná.
V této souvislosti, tj. při posuzování nabývacího titulu žalobce, Nejvyšší soud uvedl, že v intencích ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. se v občanském soudním řízení vychází z rozhodnutí vydaného příslušným správním orgánem, přičemž pozemkový úřad nepochybně takovým orgánem je.
Při posuzování přechodu vlastnictví na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. byl již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2435/2007 ze dne 23. 8. 2007 dovolacím soudem vysloven závěr, že hospodářská smlouva ze dne 31. 10. 1989, kterou bylo převedeno právo hospodaření ke spornému pozemku ze Státního plemenářského podniku na MNV v Soběslavi, je platná. Nejvyšší soud se, s ohledem na zjištěné nedostatky u nižších soudních instancí, v odůvodnění svého dalšího rozsudku ze dne 11. 8. 2008 zabýval rovněž splněním podmínek obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb., tj. zda k věci, u níž mělo dojít k přechodu vlastnictví na obec dnem 24. 5. 1991, příslušelo národnímu výboru právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990. Nejvyšší soud vycházel z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 185/96), dle níž se pro splnění podmínky hospodaření vyžaduje nejen formální existence práva hospodaření, ale také jeho fakticita. Tato podmínka v dané věci splněna nebyla, neboť pozemek byl převeden na národní výbor s tím, že v rámci přebytečnosti či neupotřebitelnosti pozemku (dříve pastvina a ostatní plocha) mělo jít o sportovní hřiště.
Rekapitulované skutečnosti dle Nejvyššího soudu zpochybňují zákonný podklad pro nabytí pozemku obcí (stěžovatelkou), které by předcházelo restituci právního předchůdce žalobce, podložené pravomocným rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu ve smyslu §9 odst. 2 zákona o půdě. Je tedy zřejmé, že duplicita titulů nabytí pozemků nevyznívá ve prospěch žalované obce. V souladu s vyslovenými právními závěry Nejvyššího soudu jak k otázce restitučního nabývacího titulu, tak k otázce přechodu vlastnického práva na obec podle zák. č. 172/1991 Sb. věc znovu projednaly obecné soudy, které žalobě na určení vlastnictví vyhověly.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí Ústavní soud má za to, jak je ostatně zřejmé se shora nastíněných skutkových zjištění i přijatých právních závěrů, že obecné soudy se řádně zabývaly oběma okruhy otázek rozhodných pro přijetí rozhodnutí o určovací žalobě, tj. restitučním nabývacím titulem podle zákona o půdě a přechodem vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Nelze proto přisvědčit výtkám stěžovatelky, že obecné soudy se její námitkou ohledně posouzení platnosti nabytí vlastnického práva žalobce nezabývaly a s touto otázkou se nevypořádaly. V řízení bylo obecnými soudy zjištěno, že dohoda o vydání nemovitosti dle zákona o půdě, schválená rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře - pozemkového úřadu ze dne 21. 6. 1994, je platná a účinná, a pro soudy je tedy v intencích ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. závazná. Skutečnost, že obecné soudy, s ohledem na pravomocné rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti dle zák č. 229/1991 Sb., (které přes řadu předchozích správních a soudních řízení nebylo zrušeno), se v řízení o určovací žalobě znovu nezabývaly vlastní otázkou důvodnosti restituce, neznamená, že pominuly námitky stěžovatelky. Stejně tak bylo přesvědčivě zjištěno, že na stěžovatelku nemohlo přejít dnem 24. 5. 1991 vlastnictví předmětné nemovitosti podle č. 172/1991 Sb., neboť ke dni 23. 11. 1990 nepříslušelo národnímu výboru právo hospodaření.
Ústavní soud s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že v projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, dle nichž stěžovatelka neprokázala, že by předmětný pozemek přešel do jejího vlastnictví dle zák. č. 172/1991 Sb., zatímco vlastnické právo žalobce podložené platnou dohodou o vydání nemovitosti dle zákona o půdě nebylo vyvráceno, co vytknout. Z uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud za účelné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Ústavní soud dodává, že jako relevantní neshledal ani námitku stěžovatelky, týkající se stručnosti rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. 4. 2010. Uvedeným rozhodnutím byla totiž posuzována výlučně přípustnost dovolání (otázka procesní), přičemž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť bylo vydáno v souladu s jeho předchozí judikaturou a považuje je za hmotně správné. Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, směřujícího navíc proti rozhodnutí krajského soudu, jenž byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem vysloveným již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neboť běžné právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem a přijaté právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jenž by mohl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu