ECLI:CZ:US:2010:2.US.2152.10.1
sp. zn. II. ÚS 2152/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2010 č. j. 23 Co 151/2010-25 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2009 č. j. 34 Nc 11123/2009-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 8. 2008 č. j. 52 Sm 111/2008-8 k uspokojení pohledávky oprávněného. Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem odmítnuto, neboť stěžovatel nezpochybnil žádnou rozhodnou skutečnost pro nařízení exekuce na svůj majetek, a proto byly shledány důvody pro odmítnutí odvolání ve smyslu ust. §44 odst. 7 exekučního řádu. Krajský soud se též vypořádával s námitkou stěžovatele, že napadené usnesení je z důvodu absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu odůvodnění mezi náležitosti usnesení o nařízení exekuce ve smyslu ust. §44 odst. 6 exekučního řádu nepatří a navíc vyhotovuje-li se usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí ve smyslu ust. §169 odst. 2 ve spojení s ust. §52 odst. 1 exekučního řádu obsahovat odůvodnění. Ze všech těchto důvodů krajský soud odvolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval v absenci odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a zároveň ve způsobu, jakým se odvolací soud (ne)vypořádal s konkrétní argumentací stěžovatele. Podle stěžovatele musí být usnesení o nařízení exekuce odůvodněno, neboť stěžovatel nemá možnost se ve své věci vyjádřit před tím, než mu je doručeno usnesení o nařízení exekuce. Je proto třeba striktně trvat na tom, že stěžovatel musí být spolehlivým způsobem seznámen s důvody, pro které byla na jeho majetek nařízena exekuce. Stěžovatel nemohl realizovat svoje základní právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. na jeho realizaci v plném rozsahu byl odkázán až na odvolací řízení. Není též podle jeho názoru pravdou, že usnesení o nařízení exekuce má být vydáváno takřka automaticky, neboť soud musí zkoumat minimálně to, zda skutečně existuje řádný exekuční titul. Odvolací soud se pak s podrobnými odvolacími námitkami založenými na judikatuře Ústavního soudu a odborné literatury podle názoru stěžovatele nevypořádal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Závěr, který učinil odvolací soud, tj. že usnesení soudu I. stupně nebylo třeba odůvodňovat, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ústavní soud k předmětné právní otázce odůvodňování usnesení o nařízení exekuce již uvedl, že "náležitosti rozhodnutí o nařízení exekuce jsou stanoveny v ustanovení §44 odst. 6 exekučního řádu, které nepředpokládá, že by usnesení o nařízení exekuce obsahovalo odůvodnění (odůvodnění by muselo usnesení obsahovat, jen pokud by návrh byl částečně nebo zcela zamítnut nebo řízení bylo částečně či zcela zastaveno, či bylo rozhodováno dle §343 odst. 3 o. s. ř., případně se k věci nesouhlasně vyjádřil povinný např. poté, co po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu o věci opětovně rozhodoval soud prvého stupně - §169 odst. 2 o. s. ř.)" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 47/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Stejný právní závěr stran (absence) povinnosti odůvodňovat usnesení o nařízení exekuce sdílí jak odborná literatura, tak judikatura obecných soudů (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti - komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 173n. a str. 178n.). Ústavní soud k argumentaci stěžovatele dodává, že daný právní závěr lze dovodit i z charakteru napadaného rozhodnutí, které je vlastně jen "rozhodnutím technickým", jehož vydání toliko předchází ověření vykonatelnosti rozhodnutí, které je exekučním titulem. Protože toto rozhodnutí nic dalšího neřeší, jde tak ve skutečnosti o ověřovací, nikoli rozhodovací, činnost soudu, která předchází vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu je judikatura Ústavního soudu (týkající se institutu předběžného opatření - nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a sp. zn. III. ÚS 346/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), které se v ústavní stížnosti dovolává stěžovatel, v projednávané věci nepoužitelná. Ochrana práva povinného je pak obecně zajišťována skrze instituty návrhů na odklad (ust. §54 exekučního řádu) či zastavení (ust. §55 exekučního řádu) exekuce, zatímco v odvolání, jak správně uvedl odvolací soud (str. 2-3 napadeného rozhodnutí), by se měly zpochybňovat jen rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce, a to především ověřená skutečnost, tj. vykonatelnost napadeného rozhodnutí. To však stěžovatel neučinil, a proto nemohlo být jeho odvolání shledáno důvodným. Ze všech těchto důvodů nebylo možno v postupu obecných soudů spatřovat výkon zakázané svévole, ale naopak jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá, jsou v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou a nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okolnost, že se s závěry odvolacího soudu stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu