ECLI:CZ:US:2010:2.US.2158.09.1
sp. zn. II. ÚS 2158/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, č. j. 32 Cdo 2552/2008-302, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 12 Cmo 239/2007-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2007, č. j. 12 Cmo 239/2007-264, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 26 Cm 62/2002-236, jímž bylo v řízení o zaplacení částky 1,848.855,56 Kč s příslušenstvím částečně (co do částky 999.807,43 Kč s příslušenstvím) vyhověno žalobě a ve zbytku byla žaloba, stejně i jako vzájemný návrh žalovaného (stěžovatele) na náhradu škody, zamítnut. Odvolací soud podobně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi společností žalobce (OMV Česká republika, s. r. o.), jako vlastníkem čerpací stanice, a žalovaným jako provozovatelem čerpací stanice byla dne 30. prosince 1999 platně uzavřena smlouva o spolupráci (dále též "předmětná smlouva") podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), v níž byly dohodnuty podmínky provozování čerpací stanice žalovaným. Tato smlouva byla přitom dostatečně určitá a na základě této smlouvy se pak žalobce oprávněně domáhal po žalovaném uhrazení účtovaných částek. Z důvodu neurčitosti posoudily obecné soudy jako neplatnou pouze dohodu o uznání dluhu a o splátkách, takže žalobci nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty v ní stanovené. Vzájemnému návrhu žalovaného na náhradu škody, kterou požadoval s odkazem na porušení §1 odst. 4 zák. o zaměstnanosti, §3 odst. 1 a §39 obč. zák. a §265 a §268 obch. zák., obecné soudy nevyhověly, neboť vztah mezi žalobcem a žalovaným byl jednoznačně vztahem obchodním (mezi podnikateli) a nikoliv vztahem zaměstnaneckým, jak se žalovaný snažil prokazovat. Žalovaný jako podnikatel měl možnost před uzavřením předmětné smlouvy zvážit rizika a posoudit obsah všech ustanovení a měl i možnost smlouvu vypovědět. Závěr vyplývající ze znaleckého posudku, který byl v řízení proveden jako důkaz, že předmětná smlouva byla od určitého období ekonomicky nevýhodná, nemůže vést k závěru, že by se jednalo o smlouvu neplatnou, nebo že by ekonomická nevýhodnost způsobila zánik závazků žalovaného z platné smlouvy.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2009, č. j. 32 Cdo 2552/2008-302, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v napadeném rozsudku odvolacího soudu otázku po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud konstatoval, že otázka posouzení oprávněnosti nároků vzniklých ze smlouvy má význam pouze pro konkrétní spor a postrádá potřebný judikatorní přesah. Dovolací soud nedospěl ani k závěru, že by odvolací soud řešil vymezené právní otázky v rozporu s platným právem. To se týká jak otázky platnosti smlouvy, tak i otázky práva žalovaného na náhradu škody uplatňované vzájemným návrhem.
II.
4. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá především porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v jeho rámci pak porušení zásady rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) a porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatel polemizuje s provedením hodnocení důkazů, přičemž namítá, že posouzení věci obecnými soudy bylo provedeno striktně obchodněprávně, aniž by soudy dbaly jeho námitek, že na něj nemůže být pohlíženo jako na podnikatele. Vychází přitom z toho, že žalobce v podstatě zneužil svého dominantního postavení a stěžovatele postavil do role osoby ve zcela závislé činnosti. Do předmětné smlouvy byla žalobcem vložena ustanovení, která stěžovatel nebyl schopen posoudit a ani je nebyl schopen ovlivnit. Z toho usuzuje, že předmětná smlouva měla být hodnocena jako neplatná a nemohla jej tedy zavazovat k povinnostem. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl do postavení podnikatele jednáním žalobce vmanipulován, přičemž faktické vztahy odpovídaly vztahům zaměstnaneckým, a proto mu měla příslušet práva korespondující právům zaměstnance - tedy právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. V této souvislosti dovozuje porušení práva zakotveného v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny (právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo podnikat), jakož i práva podle čl. 28 Listiny (právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky). Stěžovatel konečně namítá porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť řízení od svého zahájení do pravomocného rozhodnutí trvalo téměř šest let.
III.
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá námitky, které již uplatňoval v řízení před obecnými soudy a kterým se nyní snaží dát ústavněprávní rozměr. Jedná se především o námitky týkající se posouzení otázky právního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem (zda se jedná o vztah obchodněprávní či pracovněprávní) a s ním související posouzení platnosti předmětné smlouvy a nároků z ní vyplývajících. Stěžovatel tedy tím, že zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, aniž by však vybavil svou argumentaci relevantní argumentací ústavněprávní (pouhý odkaz na dotčené články Listiny, resp. Úmluvy nelze považovat za relevantní ústavněprávní argumentaci), staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pokud jde o namítané hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny).
7. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu vlastní, dle jeho názoru jedině správný, náhled danou problematiku a z něj vyvozuje ty, opět podle jeho názoru, jedině správné ústavněprávní konsekvence. Ze strany Ústavního soudu lze k tomuto, mimo již výše zmíněné, uvést následující. Posouzení otázky charakteru právního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem (tedy otázky, zda se jedná o vztah obchodněprávní či pracovněprávní) je jednoznačně věcí výkladu podústavního práva, k němuž jsou, jak již bylo naznačeno výše, povolány obecné soudy a Ústavnímu soudu nepřísluší do této kompetence zasahovat. Jestliže obecné soudy vyhodnotily po provedeném dokazování, že vztah je jednoznačně vztahem obchodněprávním (o čemž svědčí celá řada důkazů, zejména pak živnostenské oprávnění stěžovatele k provozování činností, jež byly obsahem předmětné smlouvy), je potom zcela bezpředmětné, aby se stěžovatel dovolával ústavně zaručených práv, která se vztahují k právům zaměstnaneckým (zejména čl. 28 Listiny). Rovněž je nepřípadný poukaz na porušení práva podnikat a provozovat hospodářskou soutěž (čl. 26 odst. 1 Listiny). Toto právo nebylo žádným způsobem porušeno, ale právě naopak stěžovatel je plně využil. Pokud však stěžovatel uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti obchodněprávní smlouvu, o níž nelze říci, že by byla uzavřena pod nátlakem nebo za jiných pro stěžovatele tíživých okolností, musí nést riziko (podnikatelské) vyplývající z její případné ekonomické nevýhodnosti.
8. Ústavní soud rovněž nepovažuje za relevantní námitky týkající se průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). V této souvislosti je třeba předně uvést, že samotné řízení již bylo pravomocně skončeno, takže konstatování průtahů v řízení, byť by se třeba v dané věci vyskytly, by bylo v podstatě pouze akademickým výrokem. V průběhu řízení o ústavní stížnosti navíc Ústavní soud zjistil, že otázka průtahů je nyní předmětem zkoumání na oddělení náhrad nepřiměřené doby řízení na Ministerstvu spravedlnosti. Proto se Ústavní soud těmito námitkami blíže nezabýval.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu