ECLI:CZ:US:2010:2.US.217.10.1
sp. zn. II. ÚS 217/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Jaroslavem Kuželem, advokátem, se sídlem Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č. j. 23 Co 371/2009-73, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 6. 2009, č. j. 8 C 176/2009-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na údajné porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba obchodní společnosti SEKA TOUR Česká Lípa s. r. o. (dále jen"žalobce"), kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které vůči ní stěžovatel učinil dne 3. 3. 2009, je neplatné. Žalobce byl v tomto řízení úspěšný, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že řízení bylo zatíženo procesními vadami, neboť soudy podle jeho názoru vyšly z neúplného skutkového zjištění, rozhodovaly na podkladě pouhých domněnek a odmítly provést jím navržené důkazy, aniž uvedly důvody jejich neprovedení.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
V projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, který byl náležitě zjištěn provedeným dokazováním. Stěžovatelově stěžejní námitce, totiž že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, aniž by soudy vyložily důvod takového postupu, přisvědčit nelze. V odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, které důkazy považovaly pro své rozhodnutí za podstatné a proč nepovažovaly doplnění dokazování ve stěžovatelem navrhovaném směru za nezbytné (viz. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 3, první odstavec shora).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, jak Ústavní soud ověřil, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu