ECLI:CZ:US:2010:2.US.2205.10.1
sp. zn. II. ÚS 2205/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2010 č. j. 69 Co 188/2010-78 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010 č. j. 18 EC 174/2009-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. dubna 2010 č. j. 18 EC 174/2009-62 uložil výrokem I. žalovanému zaplatit žalobci (stěžovateli) částku ve výši 1.008,- Kč s příslušenstvím jako úhrady za jízdné a přirážku k jízdnému z důvodu jízdy bez platného jízdního dokladu. Ve výroku II. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů řízení aplikoval soud prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným své diskreční oprávnění ve smyslu §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a postupoval při určení výše náhrady nákladů řízení u úspěšného žalobce podle advokátního tarifu.
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se žalobce odvolal. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. května 2010 č. j. 69 Co 188/2010-78 odvolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť se týkalo peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 10.000,- Kč. Odvolací soud přitom zdůraznil, že odvolání není přípustné ani proti vedlejším výrokům, tj. např. proti výroku o náhradě nákladů řízení obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. V prvé řadě brojí proti výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí přitom s aplikací §151 odst. 2 o. s. ř. Přestože měl ve věci plný úspěch, soud prvního stupně mu nepřiznal náhradu nákladů v plné výši. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak dle názoru stěžovatele v rozporu s principem právní jistoty a překročilo meze předvídatelného rozhodování. V další části stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolání je přípustné, neboť proti výroku o nákladech řízení se lze podle jeho názoru odvolat i v bagatelních sporech. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu dvojinstančnosti řízení. Tento argument odůvodňuje stěžovatel tím, že o nákladech řízení může soud rozhodnout samostatným usnesením, proti němuž je odvolání přípustné.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují jednak proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a jednak proti rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele pro bagatelnost, která se dle jeho názoru vztahuje i na vedlejší výroky, tj. i na výrok o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud nesdílí názory stěžovatele, že tímto postupem došlo ze strany odvolacího soudu k porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud v nyní posuzované věci vyšel z výkladu zastávaného v judikatuře obecných soudů, dle kterého, jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč, resp. dříve částku 2.000,- Kč), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení. Takový výklad jednoduchého práva je obecnými soudy zakládán na tom, že pokud zákon výslovně neumožňuje podat odvolání proti rozsudku ve věci samé, nelze podat odvolání ani do výroků ostatních, tedy např. i do výroku o nákladech řízení (srov. R 45/2002); nákladový výrok je totiž závislý na výroku o věci samé (srov. SJ 53/2002). Uvedený výklad zastává i "komentářová literatura" (srov. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, §201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607 n. 1611 a zde citovaná judikatura). Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se ke správnosti citované interpretace, avšak konstatuje, že se nejedná o výklad, který by odporoval jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapil tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů, což teprve by mělo za následek vybočení z mezí ústavnosti, a odůvodnilo tak i zásah Ústavního soudu do výkladu podústavního práva obecnými soudy. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost z formálně procesních důvodů, je třeba vycházet z toho, že stěžovatel nepoužil řádně opravný prostředek. Za situace, kdy bylo odvolání v dané věci nepřípustné, stěžovateli běží lhůta k podání ústavní stížnosti od okamžiku doručení rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Olomouci zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 20. dubna 2010. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. července 2010, je třeba ji ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně považovat za opožděně podanou (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a proto ji Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu