ECLI:CZ:US:2010:2.US.2217.10.1
sp. zn. II. ÚS 2217/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Milanem Boreckým, advokátem se sídlem Zahradníčkova 1319, Stará Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. června 2006 č. j. 13 C 175/97-148, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2009 č. j. 11 Co 501/2006-189 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2010 č. j. 28 Cdo 1383/2010-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí odporují znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nerespektují jeho právo na spravedlivý a nestranný soudní proces.
Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti vedlejšímu účastníku, Statutárnímu městu Teplice, uzavřít se stěžovatelem smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny, a to domu s pozemkem v Teplicích za kupní cenu 105.742,- Kč. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé napadeným rozsudkem. Při rozhodování ve věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že předmětný bytový dům byl vedlejším účastníkem, tehdejším vlastníkem, prodán kupní smlouvou ze dne 13. 3. 1997 V. H. Vedlejší účastník postupoval dle pravidel pro prodej obytných domů schválených městským zastupitelstvem a záměr města prodat obytný dům byl řádně publikován. Na žádost stěžovatele o odprodej části domu vedlejší účastník reagoval písemným oznámením majetkového odboru, že městská rada po projednání žádosti nesouhlasí s přiznáním nároku stěžovatele, neboť v domě nebydlí, a nesplňuje tedy podmínky pro prodej obytných domů stanovené zastupitelstvem. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, jelikož dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud mu neumožnil upravit žalobu tak, aby v případě, že by jí bylo vyhověno, "představovala svým výrokem jednoznačný podklad pro záznam do katastru nemovitostí". Dle jeho názoru dokazování ve věci nebylo úplné a vyčerpávající. Bylo mu upřeno prokázat výslechem svědků, že v domě skutečně bydlel, přičemž neprovedení těchto důkazů porušuje jeho rovnost jako účastníka řízení. Soud prvního stupně dále v rozporu s ustanoveními §115 a §126 odst. 3 o. s. ř. k návrhu vedlejšího účastníka vyslechl v budově okresního soudu, bez ústního jednání, svědkyni V. H.
Stěžovatel uvádí, že splňoval podmínky pro to, aby s ním vedlejší účastník uzavřel kupní smlouvu, což vyplynulo i z dokazování v průběhu řízení. Vedlejší účastník však v rozporu se schválenými "Pravidly pro prodej obydlených obytných domů z majetku města Teplice" a s veřejně učiněnou nabídkou takto neučinil, přestože k tomu byl ve smyslu ustanovení §850 občanského zákoníku povinen. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí o odepření uzavřít se ním kupní smlouvu učinila v rozporu s ustanovením §36a odst. 1 písm. a) a odst. 3 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) městská rada a nikoli městské zastupitelstvo. Vedlejší účastník tím porušil citovaná ustanovení zákona, a uzavřel tak s V. H. smlouvu, která je ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti doslovně opakuje námitky uplatněné v dovolání a připojuje svůj názor, že Nejvyšší soud měl dovolání připustit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., protože má za to, že v daném případě se jednalo o otázku zásadního právního významu, resp. otázky, které nebyly judikaturou soudů obecně vyřešeny.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i spisu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 175/97, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a posléze rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se sice dovolává ochrany základních procesních práv, v podstatě však zpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá konstantním závěrům praxe, jinými slovy, není-li výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V tomto směru Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení neshledal. Jak Ústavní soud ověřil ze spisu vedeného u okresního soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy a s níž se tyto soudy již vypořádaly způsobem, který nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Při právním posuzování věci se obecné soudy zabývaly povahou pravidel pro prodej obydlených domů, jakož i oznámení nájemcům bytů předmětného domu, které bylo oznámeno vyvěšením, a dospěly k závěru, že nezavazovaly vedlejšího účastníka k převodu části jeho majetku stěžovateli. Nejvyšší soud, byť dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl, v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na vlastní judikaturu jasně a podrobně vyložil, proč zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích, a není tedy porušením zákona, byl-li některý uchazeč o koupi obecního majetku o nepřijetí jeho nabídky informován jiným orgánem obce než obecním zastupitelstvem, a proč nabídku vedlejšího účastníka na odkoupení nemovitostí za stanovených podmínek nelze považovat za veřejný příslib. Dle názoru dovolacího soudu stěžovatel nemohl být ve věci úspěšný ani z toho důvodu, že vedlejší účastník není věcně legitimován k uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti, kterou již dříve převedl na jinou osobu.
Pokud jde o stěžovatelem zpochybněnou úvahu dovolacího soudu ohledně přípustnosti podaného dovolání, Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou a známou judikaturu, podle níž v případě, že dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto proto, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), úvahu Nejvyššího soudu zásadně nepřezkoumává, nejde-li o argumentaci zjevně nelogickou či extrémní. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logické, přesvědčivé, souladné s dosavadní judikaturou a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
K námitkám ohledně dokazování Ústavní soud uvádí, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč považoval výslech stěžovatelem navrhovaných svědků za nadbytečný, což lze dovodit i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Neústavnost rozhodnutí nemůže v projednávané věci způsobit ani to, že svědkyně H. byla vyslechnuta v budově okresního soudu bez ústního jednání. Stěžovatel byl u výslechu přítomen, mohl se k němu vyjádřit a svědkyni klást otázky, což ostatně učinil. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel v tomto směru ani žádné námitky nevznesl. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že četnými návrhy stěžovatele na změnu žaloby se obecné soudy zabývaly, o čemž svědčí i obsah předmětného spisu.
Ústavní soud uzavírá, že právní názory obecných soudů vyslovené v napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu