ECLI:CZ:US:2010:2.US.2272.08.1
sp. zn. II. ÚS 2272/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Dr. J. T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 12. 6. 2008 č. j. 35 Co 286/2007-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2008 a k výzvě doplněnou podáním ze dne 21. 7. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 6, čl. 9 odst. 2 a čl. 3, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením věci provedeným Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"). Uvedl, že krajský soud správně dospěl k závěru, že konfiskační výměr byl nulitním správním aktem, jak tvrdil i stěžovatel. Obecné soudy však postupem porušujícím právo na spravedlivý proces stěžovateli neposkytly ochranu jeho dědického práva k majetku zůstavitelky, neboť ta vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle přesvědčení stěžovatele nikdy nepozbyla. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem, že v jeho případě byl dán restituční důvod převzetí věci bez právního důvodu; převzetím bez právního titulu je převzetí, které není podloženo žádným titulem. V daném případě se ale stát na proběhlou konfiskaci majetku odvolává. Podle stěžovatele bylo naopak v řízení prokázáno, že stát se mohl stát pouze neoprávněným držitelem daného majetku.
Stěžovatel poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaného pod č. 477/2005 Sb. ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948), a namítl, že závěry uvedené ve stanovisku nelze aplikovat nejen v jeho věci, ale pro rozpor se základními právy a základními principy právního státu je nelze aplikovat ani ve věci jakékoli jiné. Protože krajský soud nereagoval na žádost stěžovatele, aby předložil věc Soudnímu dvoru Evropských společenství s tzv. předběžnou otázkou, vyzval stěžovatel k předložení předběžné otázky obdobného obsahu a navrhovaného znění Ústavní soud.
Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci vyžádal spis Okresního soudu Děčíně sp. zn. 19 C 120/2001.
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2004 č. j. 19 C 120/2001-68, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatele o určení vlastnictví zůstavitelky L. T. k ideální polovině blíže specifikovaných nemovitostí v obci Rumburk. Napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud poté, co bylo jeho původní, rovněž potvrzující rozhodnutí ze dne 5. 10. 2005 č. j. 35 Co 144/2005 zrušeno Ústavním soudem, jeho nálezem ze dne 28. 2. 2007 sp zn. I. ÚS 35/06. Ústavní soud dospěl tehdy k závěru, že krajský soud jako soud odvolací se v podstatných okolnostech odchýlil od závěrů soudu prvého stupně, aniž by v tomto směru umožnil stěžovateli právně argumentovat a navrhovat důkazy, čímž mu odňal reálnou možnost jednat před soudem. V projednávané věci mělo jít zejména o otázku, kdy došlo k přechodu nemovitostí na stát, resp. zda vůbec byl právní předchůdkyni stěžovatele její nemovitý majetek odňat. Ústavní soud proto krajskému soud uložil, aby postavil najisto, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát skutečně došlo. Krajský soud posléze vyzval stěžovatele k podání vyjádření, doplnil dokazování zejména novými důkazy a k jejich provedení nařídil ústní jednání.
Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že po doplnění dokazování dospěl k některým odlišným závěrům oproti svému poslednímu rozhodnutí. Podle jeho zjištění nebylo prokázáno, že byl konfiskační výměr vydán Okresní správní komisí v Rumburku jako orgánem k tomu věcně příslušným, a proto dospěl k závěru, že konfiskační výměr v předmětné věci ze dne 15. 5. 1946 byl nulitním správním aktem a Československý stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Krajský soud dále konstatoval svá zjištění, která učinil z výpisů pozemkových knih v rámci prvého rozhodování ve věci a která původně vyhodnotil tak, že až podle vyhlášky ministra financí ze dne 17. 10. 1952 (ohledně parcely č. 2714/2 - zahrada) a podle rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku z 10. 11. 1949 (ohledně parcely č. 726 - stavební parcela, dům č. p. 831) bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát, a proto k odnětí předmětných nemovitostí došlo v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků. V nyní napadeném rozsudku však odvolací soud již tato zjištění nehodnotil. Odkázal toliko na závěr Ústavní soudu obsažený v jeho zrušujícím rozhodnutí v tom smyslu, že případná pochybení a nejasnosti nelze vykládat k tíži stěžovatele, a vycházel dále jen z toho, že konfiskační výměr byl vydán již 15. 5. 1946 a byť byl nulitním, lze k datu jeho vydání vztáhnout okamžik převzetí majetku státem, neboť právě tímto aktem učinil stát projev vůle k převzetí předmětného majetku. Pokud jde o právní závěry, odkázal odvolací soud na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované jako Sdělení ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je předně nucen konstatovat, že nevyhověl stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení ES je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci Soudu první instance postrádalo jakýkoliv smysl (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 či usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele naopak spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku, restitučních zákonů a jejich vzájemném vztahu. Přitom zpochybňuje závěry Nejvyššího i Ústavního soudu ČR. Přináší vlastní výklad zákonných ustanovení i ustálené judikatury a předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Pro posouzení dané otázky je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech obecné soudy vycházely. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Druhý senát Ústavního soudu je uvedeným stanoviskem vázán a nemá důvodu se od právních závěrů shora uvedeného stanoviska odchylovat.
Podle stanoviska pléna restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.
Z tohoto stanoviska vyplývá, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů. Ať už by tedy v případě právní předchůdkyně stěžovatele byly skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem jakékoliv, interpretace účinků přijetí restitučních předpisů podaná ve stanovisku pléna Ústavního soudu vylučuje, aby se stěžovatel mohl úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva; bez ohledu na okolnost, zda k převzetí nemovitostí došlo v rozhodném období nebo mimo toto období.
V projednávané věci se stěžovatel domáhal určení vlastnictví s odkazem na ochranu poskytnutou mu ustanovením §126 odst. 1 občanského zákoníku s tvrzením, že jeho právní předchůdkyně nepozbyla nikdy vlastnictví a že mu byl majetek odňat bez právního důvodu. Z provedeného dokazování před odvolacím soudem posléze vyplynulo, že předmětné nemovitosti podléhaly konfiskaci dle dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni 30. 10. 1945, avšak, jak odvolací soud dále správně zjistil, tato nebyla završena vydáním účinného konfiskačního výměru. Vzhledem k této okolnosti pak bylo namístě pochybovat i o majetkoprávním osudu dotčených nemovitostí. Tento stav byl ovšem nepochybně vyvrácen zápisy v Pozemkové knize pro katastrální území Rumburk, kterými bylo výslovně vloženo právo vlastnické pro Československý stát - MNV Rumburk, a to jednak na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku ze dne 10. 11. 1949 a jednak podle vyhlášky ministra financí ze dne 17. 10. 1952. Ústavní soud musí konstatovat, že pro individuální posouzení každé věci je nutné odlišit jednak projev vůle státu konfiskovat určitý majetek a jednak průkazné převzetí vlastnictví k takovému majetku státem. Ze zjištěných okolností daného případu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že k převzetí předmětného majetku stěžovatelky mohlo dojít až v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., tedy v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Proto bylo lze vlastnictví zvrátit ve prospěch předchozího vlastníka pouze při splnění podmínek restitučních zákonů. Uvedený závěr o době rozhodné nemá na celkové posouzení věci ovšem vliv, neboť jak bylo výše rozvedeno s odkazem na citované stanovisko Ústavního soudu, ať už stát převzal předmětné nemovitosti v období před 25. 2. 1948 nebo až v rozhodném období, vzhledem k vyloženým účinkům restitučních předpisů bylo vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal předmětného majetku cestou žaloby o určení vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, jak tomu v projednávané věci bylo.
Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu