ECLI:CZ:US:2010:2.US.2283.09.1
sp. zn. II. ÚS 2283/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu K. R., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 28 Co 167/2005-236, a rozsudku Okresního soudu Brno venkov ze dne 24. 11. 2004, č. j. 5 C 1425/98-21, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno venkov, jako účastníků řízení a CASPER CONSULTING, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, vydaných ve sporu o peněžité plnění. Tvrdí, že v řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že soudy nedostály své povinnosti zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu práv, uložené jim čl. 90 Ústavy ČR.
Předmětem sporu byla částka 57.807 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuta ve výši 48.656,50 Kč, o které žaloval stěžovatele vedlejší účastník, resp. nejprve jeho právní předchůdce. Ve věci rozhodl nejprve Okresní soud Brno venkov rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. 5. 2000, č. j. 5 C 1425/98-29, který byl v odvolacím řízení krajským soudem zrušen (usnesením č. j. 28 Co 638/2000-62 ze dne 30. 5. 2001). Následně soud prvého stupně rozhodl rozsudkem nyní napadeným tak, že uložil stěžovateli zaplatit jistinu se specifikovanou částí jejího příslušenství, v části týkající se smluvní pokuty a zbytku příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků sporného řízení pak krajský soud nyní napadeným rozsudkem potvrdil vyhovující výrok prvoinstančního rozhodnutí v části týkající se jistiny a jejího příslušenství. Zamítavý výrok o smluvní pokutě potvrdil jen co do částky 24.328,30 Kč, co do zbývajících 24.328,30 Kč jej změnil tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud též nově rozhodl o nákladech řízení v obou stupních.
Obecné soudy vycházely z toho, že předmětný závazek stěžovateli vznikl z leasingové smlouvy, na jejímž základě odebral počítačovou sestavu. Žalovaná jistina odpovídala neuhrazeným leasingovým splátkám, na jejichž zaplacení měl věřitel nárok. Smluvní pokutu soud prvého stupně považoval za nepřiměřeně vysokou a žalobci ji nepřiznal. Odvolací soud však dospěl k jinému názoru; sjednanou (denní) sazbu smluvní pokuty neposoudil jako nepřiměřeně vysokou, a tudíž v rozporu s dobrými mravy, nicméně její celkovou výši moderoval postupem podle §301 obchodního zákoníku na polovinu žalované částky.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů spokojen není. Především nesouhlasí s tím, že smlouva byla uzavřena platně. V rozporu s dikcí obchodního zákoníku (§272) totiž nebyla opatřena vlastnoručním podpisem osoby oprávněné jednat jménem leasingové společnosti. Konstatování krajského soudu, že v daném případě bylo nahrazení podpisu mechanickými prostředky možné, neboť smluv mohlo být uzavíráno větší množství, považuje za neurčité a neodpovídající provedenému dokazování. Krajský soud k tomu měl vyslechnout svědka, prokuristu ing. P, jehož podpis na smlouvě byl nahrazen fotokopií, a ne tento stěžovatelův důkazní návrh odmítnout s tím, že nebyl vznesen v řízení před soudem prvého stupně. Podle stěžovatele tento závěr odporuje dikci §205a občanského soudního řádu. Navíc soud se o provedení důkazu pokusil a od výslechu ustoupil teprve poté, co se svědek k soudu nedostavil. Platnost smlouvy podle stěžovatele zpochybňuje také to, že nebylo jednoznačně prokázáno, s kým při jejím sjednávání vlastně jednal a s kým ji nakonec uzavřel. Odmítá závěr soudu, že řádnou součástí leasingové smlouvy byly i všeobecné smluvní podmínky, na které smlouva odkazuje, neboť nebyly opatřeny podpisem osoby oprávněné jednat za dodavatele leasingu. Přitom tyto všeobecné smluvní podmínky upravovaly významné parametry smlouvy, například smluvní pokutu, a jejich obsah byl významný i pro její ukončení.
Dále se podle stěžovatele krajský soud nijak nevyjádřil k jeho námitce, že byl-li předmět leasingu nefunkční, bylo ze strany jeho dodavatele vymáhání dlužných splátek v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Za nesprávný postup považuje konečně neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně svědeckých výpovědí, jimiž hodlal prokázat své tvrzení, že se s dodavatelem předmětu leasingu z důvodu jeho nefunkčnosti dohodl na ukončení smlouvy.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu co do povahy i obsahu shodné argumenty, s nimiž se bránil žalobě již před obecnými soudy. Ve své podstatě tak jen pokračuje v polemice na úrovni výkladu běžného zákona. Nic, co by věc posouvalo do roviny práv základních, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se případem po stránce procesní i hmotně-právní řádně zabývaly, a to včetně námitek nyní předkládaných. Přijaté závěry jsou pečlivě zdůvodněny a lze na ně odkázat.
K opakovaně vznášené námitce neplatnosti předmětné smlouvy Ústavní soud především poukazuje na obecné zjištění učiněné v řízení, že sám stěžovatel uzavření smlouvy inicioval a také ji po určitou dobu plnil - převzal předmět leasingu, užíval jej a uhradil za to část splátek. Po tu dobu o její platnosti nepochyboval. Neplatnost smlouvy začal tvrdit teprve poté, co ji plnit přestal a byl z toho důvodu zažalován. Obecné soudy zcela správně tuto skutečnost při hodnocení důvodnosti obrany stěžovatele zohlednily.
Pokud jde o konkrétní výhrady stěžovatele, pak u namítané absence vlastnoručního podpisu osoby jednající za leasingovou společnost na smlouvě dospěl odvolací soud po doplnění dokazování k logickému konstatování, že nahrazení tohoto podpisu mechanickým prostředkem lze za zjištěných okolností považovat za obvyklé, a tudíž v souladu s dikcí obchodního zákoníku. Leasing byl inzerován, a smluv tedy mohlo být uzavíráno větší množství, navíc společnost sídlila v Brně, zatímco zákazníci pocházeli z různých lokalit. K prohlášení neústavnosti takového závěru nemůže stačit nesouhlas stěžovatele a jeho přesvědčení, že jde o závěr neurčitý, který nevyplývá z provedených zjištění a vychází jen z nepodložených úvah soudu. Obdobně není relevantní jeho opakované vznášená námitka neplatnosti všeobecných smluvních podmínek z důvodu chybějícího podpisu osoby oprávněné jednat za leasingovou společnost. I tou se krajský soud podrobně zabýval a vyložil, že podstatný je zde podpis stěžovatele, který jím prokázal seznámení se s jejich obsahem.
Není rovněž pravda, že by bylo v řízení opomenuto stěžovatelovo tvrzení nefunkčnosti předmětu leasingu a z něho dovozovaná nemravnost vymáhání dlužných splátek dodavatelem leasingu. Soudy se touto námitkou zabývaly v souvislosti se způsobem ukončení leasingové smlouvy; zde konstatovaly, že smlouva byla ukončena výpovědí ze strany leasingové společnosti, nikoliv dohodou smluvních stran pro opakovaný výskyt vad na předmětu leasingu, jak tvrdil stěžovatel. Připomněly, že bylo na stěžovateli, aby doložitelným, prokazatelným způsobem tvrzené vady reklamoval a domáhal se způsobem ve smlouvě ujednaným svých nároků z titulu odpovědnosti za vady. Takto zůstala existence vad pouze nepodloženým tvrzením. Nebyla-li u předmětu leasingu zjištěna, resp. prokázána existence vad, nutně to učinilo stěžovatelovu argumentaci o rozporu se zásadami poctivého obchodního styku irelevantní.
K vytýkanému neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 49, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. l al. 2 o. s. ř. ). Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. V dané věci byla provedena řada důkazů, dokazování obsáhle doplnil i odvolací soud. V napadeném rozsudku se pak vypořádal i s dalšími důkazními návrhy a vyložil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné, a to včetně stěžovatelem konkrétně zmiňovaných výpovědí svědků. Tím své povinnosti dostál. Plně v gesci krajského soudu bylo i ustoupit od provedení původně avizovaného důkazu, pokud jej již nebylo k objasnění skutkového stavu zapotřebí. Povinností však bylo tento postup zdůvodnit, což se i stalo. Opodstatněné konečně nejsou ani výhrady stran výkladu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., na nějž se krajský soud odvolal, když nevyhověl stěžovatelem vznesenému návrhu na provedení výslechu svědka, Ing. P., v odvolacím řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vyložil, proč nepovažoval podmínky uvedeného ustanovení za splněny a výslech nemohl provést. Ústavní soud může za těchto okolností sotva tento jeho závěr přehodnocovat.
Lze tedy uzavřít, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu