ECLI:CZ:US:2010:2.US.2284.09.1
sp. zn. II. ÚS 2284/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Šťáhlavce 1105/16, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 8. 2009 č. j. 20 Nc 5006/2009-32, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, a Oblastní nemocnice Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČ: 27256537, se sídlem Vančurova 1548, Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 27. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [vyjma ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby nedostatek návrhu odstranil, což stěžovatel v určené lhůtě učinil, a proto mohl Ústavní soud přistoupit k další fázi projednání ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel tvrdil, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože obecný soud odlišně od jeho přesvědčení posoudil počet úkonů právní služby, dále mu soud neoznámil úmysl aplikovat ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ačkoli tak učinit měl, neboť tu - dle přesvědčení stěžovatele - jsou dány "identické ústavněprávní konotace" k aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V důsledku uvedeného nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení, kterou očekával.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za potřebné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť ústavní stížnost bylo lze posoudit prima facie z obsahu návrhu a přiložené kopie rozhodnutí obecného soudu. Z předložených pramenů se podává, že stěžovatel navrhl zahájení exekučního řízení proti vedlejšímu účastníkovi (povinnému) ku splnění nezastupitelného nepeněžitého plnění, a to ukládáním pokut. V průběhu exekučního řízení pověřený exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel jej napadl s námitkami, že soudní exekutor měl vzít při stanovení výše odměny za zastupování v úvahu nejen zastoupení při nařízení exekuce, ale i v exekuci samotné (stěžovatel např. sdělil soudnímu exekutorovi, že vedlejší účastník svoji povinnost splnil, nebo že ho dále informoval o bankovním spojení pro zaplacení náhrady nákladů). Soudní exekutor námitkám nepřisvědčil s odůvodněním, že v průběhu exekuce dosud stěžovatel žádný úkon právní služby neučinil, a postoupil námitky k rozhodnutí soudu. Protože stěžovatel netvrdil, že by v řízení nějaký další úkon učinil, vyšel obecný soud ze skutkového stavu, který soudní exekutor popsal v příkazu k úhradě nákladů exekuce. V rámci rozhodování o námitkách soud postupoval podle ustanovení §88 odst. 3 a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) ve spojení s ustanovením §212 o. s. ř. Soud aplikoval ustanovení §12 odst. 1 písm. a) bod 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to ve spojení s ustanovením §18 odst. 1 citované vyhlášky, přičemž konstatoval, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce učinil dva úkony právní služby při nařízení exekuce, v dalším řízení (v průběhu exekuce) jiný úkon právní služby neučinil. Uzavřel, že pokud by došlo v průběhu exekuce k provedení účelně učiněného úkonu, pak bude vydán další příkaz k úhradě nákladů exekuce, který tuto skutečnost zohlední.
III.
4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecného soudu, spočívající v kritice soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65). Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jím provedeným skutkovým a právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
6. Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními zákonů, upravujících postup v řízení, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Z tohoto pohledu ale nebylo možno napadenému rozhodnutí nic vytknout.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je dále zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadeného rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel zřejmě podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
8. Ústavní soud se naopak ztotožňuje s rozhodnutím obecného soudu. Sdělení soudnímu exekutorovi, že vedlejší účastník svoji povinnost splnil, nebo informace o bankovním spojení pro zaplacení náhrady nákladů řízení není úkonem právní služby ve věci samé, za nějž by bylo možno žádat náhradu nákladů řízení (ve výši odměny za zastupování účastníka advokátem). Stejně tak je nepřípadné očekávání stěžovatele, domníval-li se, že ho obecný soud bude upozorňovat na užití ustanovení §18 odst. 1 citované vyhlášky. Domnělá podobnost s procesní situací při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. tu není dána, neboť užití posledně jmenovaného ustanovení je na vůli a uvážení soudu. Citované ustanovení vyhlášky však soudu obdobný prostor neposkytuje. Stěžovatel si tak měl a musel být vědom toho, že soudu ani jiný postup, než aplikace ustanovení §18 odst. 1 zmíněné vyhlášky, nezbývá.
IV.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu