ECLI:CZ:US:2010:2.US.230.10.1
sp. zn. II. ÚS 230/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou, se sídlem Chodská 12, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 6 Ads 98/2009-162, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 5 Ca 51/2006-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a po doplnění původního podání i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 94 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozkazem ministra obrany České republiky ve věcech personálních ze dne 19. 9. 1998, č. 259, ve znění opravy provedené vrchním ředitelem sekce personální a sociální politiky Ministerstva obrany ze dne 22. 10. 1998, č. j. 2002/70, propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání pro služební nezpůsobilost. Podkladem pro toto opatření byla dvě kariérová hodnocení ze dne 30. 7. 1998 a ze dne 12. 8. 1998. Uvedený rozkaz napadl stěžovatel žalobou, ve které namítl nezákonnost obou kariérních hodnocení. Tvrdil, že byla zpracována v rozporu s rozkazem ministra obrany České republiky č. 58 z roku 1995, a domáhal se proto určení, že uvedený rozkaz - rozhodnutí je neplatné. Výsledkem řízení před obecnými soudy byla ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž vyplývá, že stěžovatel se svojí žalobou neuspěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rozebral svoji argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy, a poté vyložil, v čem spatřuje porušení ústavních práv. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že dospěl k totožnému konečnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem na základě zcela jiného právního hodnocení. Za změnu právního hodnocení považuje skutečnost, že Nejvyšší správní soud hodnotil jako podklad pro žalobou napadený rozkaz a obě kariérní rozhodnutí, zatímco soud prvního stupně takto posoudil pouze v pořadí druhé kariérní hodnocení. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 349/2005.
Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval všemi jeho námitkami, které uplatnil v kasační stížnosti. Konkrétně svým postupem prý akceptoval jinou vadu řízení před soudem prvního stupně, která spočívala v uznání žalovanou stranou předloženého schématu "VOZ" (Vojenského obranného zpravodajství), který byl zpracován účelově jen pro toto řízení, jako listinného důkazu. V tomto postupu spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, které garantují rovnost účastníků soudního řízení.
Kromě toho stěžovatel namítl, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na zákonného soudce. Podle jeho tvrzení se uvedený soud v této souzené věci odchýlil od názoru vyjádřeného v jiném svém rozhodnutí, vydaném pod č. j. 6 A 104/2001-69, ve kterém vyslovil závěr v tom smyslu, že pokud správní orgán přijal v téže věci dvě samostatná rozhodnutí, zatížil řízení vadou, která způsobila nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Stěžovatel v této souvislosti hodnotí oba kariérní posudky jako dva samostatné správní akty vydané v téže věci, a pokud se chtěl Nejvyšší správní soud odchýlit od právního názoru, vyjádřeném ve výše citovaném rozhodnutí, měl následovat postup podle §17 odst.1 soudního řádu správního.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti), jak je patrno z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 6 Ads 98/2009-162, a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Stěžovateli nelze dát za pravdu v jeho tvrzení, že Nejvyšší správní soud hodnotil jako podklad pro žalobou napadený rozkaz obě kariérní rozhodnutí, zatímco soud prvního stupně takto posoudil pouze v pořadí druhé kariérní hodnocení. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy hodnotily obě kariérní rozhodnutí v jejich časové následnosti jako subsumované správní akty, kde časově druhý správní akt byl vyvolán závěry obsaženými v časově prvním správním aktu, a oba tyto akty, jak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, byly závazným podkladem pro rozkaz o propuštění stěžovatele ze služebního poměru vojáka. Odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 349/2005, je zcela nepřípadný, neboť ten se týká civilního a nikoliv správního řízení.
Rovněž tak pokud jde o předložené schéma "VOZ", nebyla tato námitka opomenuta. Uvedeným schématem žalovaný v řízení k námitce stěžovatele prokazoval, že kariérová hodnocení byla zpracována k tomu oprávněným služebním funkcionářem. Protože tato námitka v kasační stížnosti již uplatněna nebyla, nemohl se jí kasační soud zabývat. V tomto postupu nelze spatřovat pochybení kasačního soudu, který postupoval zcela ve shodě s procesními pravidly (viz. §109 soudního řádu správního). Princip subsidiarity uplatňovaný v řízení o ústavní stížnosti pak brání tomu, aby se touto námitkou zabýval Ústavní soud.
Ústavní soud neshledal jako oprávněné tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, které se opírá o jeho závěr, že se kasační soud v této věci odchýlil od svého rozhodnutí vydaném pod č. j. 6 A 104/2001-69. V tomto souzeném případě, pokud se jedná o dvě zmiňovaná kariérní rozhodnutí, nejde o dvě samostatná rozhodnutí v téže věci, ale o dvě rozhodnutí, kde časově první bylo zaměřeno na způsob plnění úkolů stěžovatelem za poslední rok služby a další rozhodnutí časově pozdější postihovalo celý průběh jeho služby.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů a v řízeních, která soudnímu řízení předcházela, všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, ani že by ve věci nejednal zákonný soudce. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu