ECLI:CZ:US:2010:2.US.2307.10.1
sp. zn. II. ÚS 2307/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Antonií Zichovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. 25 Cdo 1347/2008-236, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 10. 2007 č. j. 12 Co 1195/2006-188, 12 Co 1196/2006-188 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2006 č. j. 14 C 145/2005-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se před obecnými soudy žalobou domáhala náhrady škody z části z titulu bolestného a z části z titulu ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že žalovaná Fakultní nemocnice Olomouc, se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 6 (dále jen "žalovaná"), je odpovědná za škody na zdraví stěžovatelky v souvislosti s opakovanými operacemi vybočeného palce levé dolní končetiny, jimž se v zařízení žalované stěžovatelka podrobila.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci žalované uložil, aby zaplatila stěžovatelce částku 54.727,- Kč (výrok I.) a co do zbývající žalované částky ve výši 945.272,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky (výrok III., IV. a V.). K odvolání obou účastníků řízení dále rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který svým rozsudkem zrušil část výroku II. rozsudku soudu prvého stupně, co do částky 277.822,50 Kč, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroků I. a II. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy prvého a druhého stupně. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu brojila dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto. Dovolací soud shledal, že právní názor, z něhož odvolací soud vycházel, byl v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou a dovoláním vymezená otázka nebyla otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v jejím případě došlo k porušení pravidla proporcionality, které vyjadřuje poměr trvalých následků na zdraví a přiznanou náhradou za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka vyjádřila názor, že výklad podaný obecnými soudy, i když podložený ustálenou judikaturou, ji poškozuje, neboť soudy nezohlednily okolnost, že stěžovatelka je již od třiceti let věku vzhledem k potížím s chůzí trvale omezena v uspokojování životních a společenských potřeb. Podle stěžovatelky právě zásadní rozdíl věku mezi stejně poškozenými osobami ospravedlňuje přiměřené zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti zdůraznila, že podala ústavní stížnost z důvodu nepoužití výše uvedených ustanovení v její věci, nikoli z důvodu nespokojenosti s výší hodnoty bodu.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly, přičemž se pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky nezvažoval, zda a do jaké míry je výklad dané problematiky "optimální", ale pouze zvažoval to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelka napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
Jak si Ústavní soud ověřil, napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě. V projednávaném případě právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Námitkou stěžovatelky, tak jak byla formulována také v její ústavní stížnosti, se obecné soudy náležitě zabývaly a s odkazem na přiléhavou judikaturu srozumitelně vyložily, jaká kritéria soud bere v potaz, když uvažuje o přiměřeném zvýšení odškodnění, a proč tedy nebylo možné požadavku stěžovatelky vyhovět (srov. zejména napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 3). Ústavní soud neshledal důvodu jakkoli do těchto úvah obecných soudů z ústavněprávního hlediska zasahovat.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto po zhodnocení celého případu a v mezích shora uvedeného limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu