ECLI:CZ:US:2010:2.US.2376.10.1
sp. zn. II. ÚS 2376/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, se sídlem Chmelova 357/II., 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 0 P 191/2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 24 Co 147/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 0 P 191/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 24 Co 147/2010 byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal snížení výživného pro své nezletilé děti. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jejichž obsah je účastníkům řízení znám.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy porušily základní principy a zásady dokazování v občanském soudním řízení a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a chybnému právnímu posouzení věci. Podle jeho názoru bylo dokazování týkající se jeho výdělečných možností provedeno zjevně nedostatečně, neúplně a v rozporu s principem oficiality. Stěžovatel dále namítá, že nebyl poučen o možnosti zvolit si právního zástupce nebo požádat o jeho ustanovení v případě, že by byly k tomu dány předpoklady.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatelem předložené námitky směřují hlavně proti skutkovému posouzení věci obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména okresní soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, řádně zhodnotily důkazy a věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Stěžovatelovo tvrzení o nedostatečném poučení o možnosti dát se zastupovat právním zástupcem nebo o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce považuje Ústavní soud za ryze účelové, resp. neopodstatněné. Ústavní soud se již vyjádřil k povinnosti soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce. Tato poučovací povinnost dle ust. §30 odst. 1 in fine zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") je však vázána na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 o. s. ř. K porušení poučovací povinnosti dle ust. §5 ve vztahu k ust. §30 o. s. ř. by mohlo dojít tehdy, pokud by na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník splňuje kritéria pro osvobození od soudních poplatků a zároveň se s ohledem na své sociální postavení, věk, zdravotní stav atd. bez pomoci právního zástupce neobejde (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2237/08 ze dne 7. 10. 2009). Nesplnění poučovací povinnosti obecných soudů vůči stěžovateli tak v jeho případě nespravedlivost procesu, jehož byl účastníkem, nevyvolalo a ani vyvolat nemohlo. Nedá se tedy říci, že by stěžovatel jako navrhovatel v řízení před obecnými soudy byl v nerovném postavení vůči odpůrcům, kteří byli zastoupeni advokátem (sic!, v této souvislosti lze jen stěží uvěřit tvrzení stěžovatele, že o možnosti dát se v řízení zastoupit nevěděl), neboť po celé řízení prokazoval dostatečnou schopnost postarat se o svá práva [obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002 (N 137/28 SbNU 195)].
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu