ECLI:CZ:US:2010:2.US.2417.10.1
sp. zn. II. ÚS 2417/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ELA LITVÍNOV, spol. s r. o., IČ 64653137, se sídlem Hornická 337, 435 42 Litvínov, Janov, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem, se sídlem Žižkova 480, 436 01 Litvínov, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 22 C 121/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2008 sp. zn. 9 Co 223/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3959/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2008 sp. zn. 9 Co 223/2006 byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 22 C 121/2004, když nastala fikce uznání nároku dle ust. §114b odst. 5 o. s. ř., neboť se stěžovatelka v soudem stanovené 30denní lhůtě nevyjádřila k žalobě. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3959/2008 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že řešená otázka není zásadního právního významu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci (a to pouze de facto odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí) jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím, přičemž její argumentace se pohybuje výlučně v rovině jednoduchého práva. Stěžovatelka namítala, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, když z žaloby nebylo zcela jasně patrno, čeho se žalobkyně domáhá.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak zejména krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatelce ilustruje, že jí uplatněné námitky již byly opakovaně v judikatuře obecných soudů jednoznačně řešeny.
Nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud, že námitky stěžovatelky uplatněné v řízení před obecnými soudy nelze považovat než za ryze účelové (zaslání vyjádření ve lhůtě, apod.), což by bez ohledu na shora uvedené bylo dostatečným důvodem pro odmítnutí její ústavní stížnosti. Námitka stran nesprávného označení firmy stěžovatelky v žalobě (pozn. ELA Litvínov místo ELA LITVÍNOV, viz str. 5 rozsudku krajského soudu) jen dokládá "solidnost" její argumentace, když ona sama ji v ústavní stížnosti označuje vytýkaným způsobem.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu