ECLI:CZ:US:2010:2.US.2444.10.2
sp. zn. II. ÚS 2444/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60 11 27 43, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 36/2010-23, spojené s návrhem na zrušení §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně navrhuje zrušení §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 36/2010-23, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 70 EC 2416/2009-20, jímž bylo řízení o zaplacení částky 38.645,48 Kč s příslušenstvím zastaveno podle §104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu zahájeného insolvenčního řízení na žalovanou. Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že zahájení insolvenčního řízení pro úpadek žalované, které předchází podání žaloby, představuje se zřetelem k §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona neodstranitelnou podmínku řízení, pro kterou nelze žalobu projednat. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že pro přerušení řízení není splněn žádný z předpokladů daných §109 odst. 1 nebo 2 o. s. ř.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces spočívající v odepření přístupu věřitele k soudu. Jedinou zákonnou možnost k uplatnění pohledávky je její přihlášení do insolvenčního řízení. Pokud věřitel (zde v postavení žalobce) této možnosti nevyužije, je vymahatelnost pohledávky podstatně ztížena zejména z důvodu hrozícího promlčení a v případě oddlužení jeho pohledávka dokonce zaniká (viz §389 a násl. insolvenčního zákona). Postup soudů, které místo jeho přerušení řízení zastaví, diskriminuje podle názoru stěžovatele ty věřitele, kteří mají nevykonatelnou pohledávku a zvýhodňuje věřitele, kteří mají pohledávku vykonatelnou. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že insolvenční zákon v §109 odst. 1 písm. c) umožňuje nařídit exekuci či výkon rozhodnutí (byť nemohou být provedeny), ale uplatnění pohledávky po zahájení insolvenčního řízení zakazuje. Dále namítá rozpornou rozhodovací praxi obecných soudů v otázce možnosti přerušit řízení, pokud podání žaloby předchází zahájení insolvenčního řízení. Postup soudů, kdy je řízení zastaveno, se dotýká i stěžovatelova práva na soudní proces bez průtahů (čl. 38 Listiny). S výše uvedenou argumentací souvisí i stěžovatelův požadavek na zrušení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že citovaným ustanovením jsou diskriminováni věřitelé, kteří nemají vykonatelnou pohledávku. Podle jeho názoru tato úprava nepřiměřeně protěžuje úpadce na úkor věřitele, kterému hrozí např. promlčení pohledávky. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že povinnost přerušit již probíhající řízení tak, jak je formulovaná v §263 odst. 1 insolvenčního zákona, by měla být uplatňována i pro řízení započatá po prohlášení konkursu.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, s níž spojil návrh na zrušení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, brojí především proti tomu, že je zákonem nucen přihlásit svoji pohledávku v insolvenčním řízení, resp. namítá, že mu zákon zakazuje ji žalobou uplatnit v normálním soudním řízení. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonnými ustanoveními, které řeší účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Z toho pohledu nelze obecným soudům nic vytýkat. Přestože není jednotný názor, jakým způsobem nakládat se žalobou podanou v rozporu s §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, výsledek řízení by měl být v podstatě totožný [řízení o takové žalobě končí (ať již zastavením pro neodstranitelnou podmínku řízení nebo zamítnutím pro nedostatek aktivní legitimace), aniž by žalobci bylo vyhověno]. Jiný závěr (např. o nutnosti přerušit řízení) z insolvenčního zákona ani z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá a není s ohledem na účel insolvenčního řízení ani žádoucí. Pokud stěžovatel namítal nejednotnost soudního rozhodování, k tomu Ústavní soud podotýká, že není v jeho kompetenci sjednocovat rozdílnou judikaturu. Toto přísluší obecným soudů v čele s Nejvyšším soudem.
7. Základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem, je kromě uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka i celkové vyřešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Smyslem §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je tedy docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů, a to z hlediska kvantitativního i časového. To se děje pokud možno co nejpřesnějším zjištěním majetku úpadce, k čemuž slouží jednotný režim přihlašování pohledávek spojený právě se zákazem podávání žalob mimo rámec insolvenčního řízení, pročež má tato právní úprava své opodstatnění. Na druhé straně tato úprava chrání i osobu nacházející se v insolvenci. Kdyby byla dána možnost uplatňovat pohledávky u soudu souběžně s insolvenčním řízením, mohla by být osoba nacházející se v insolvenci po skončení insolvenčního řízení vystavena atakům ze strany věřitelů, vycházejícím z pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, což by mohlo mít za následek riziko opětovného podávání návrhů na insolvenci.
IV.
8. Ohledně stěžovatelem uplatněného návrhu na zrušení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona Ústavní soud podotýká, že takový návrh má podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
V.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu