ECLI:CZ:US:2010:2.US.2448.10.1
sp. zn. II. ÚS 2448/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem Liberec 4, Revoluční 123/17, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010 sp. zn. 3 To 60/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 8. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že v ostatních výrocích zůstává odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 54 T 5/2008-4963 nezměněn. Současně žádá, aby bylo Vrchnímu soudu v Praze uloženo nahradit mu zcela náklady řízení před Ústavním soudem.
Jak bylo zjištěno z napadeného rozhodnutí, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 7. 5. 2009 č. j. 54 T 5/2008-4963, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalovaných Mgr. J. R. a A. K. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve výroku o vině pod bodem A. a v celém výroku o trestu u obžalovaných Mgr. J. R. a A. K. a v rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že se obžalovaný Mgr. J. R. při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. odsuzuje podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu dvou let. Současně podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a rozhodnuto, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání. Jak bylo ověřeno dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání, které obsahuje totožnou argumentaci jako souběžně podaná ústavní stížnost.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj