ECLI:CZ:US:2010:2.US.2462.09.1
sp. zn. II. ÚS 2462/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. M., právně zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem Sokolovská 33/240, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 8 To 242/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí městského soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 16 T 60/2008 ze dne 14 .4. 2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu 5 let. Výrok o vině ponechal odvolací soud beze změny.
Stěžovatel spolu s dalšími obviněnými měl spáchat uvedené trestné činy tím, že v bytě poškozených napadli poškozené dne 27. 4. 2008 a dne 19. 5. 2008, přičemž je měli pod pohrůžkou násilí a za současného bití žádat o vrácení dluhu. Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, stěžejními důkazy ve věci byly výslechy poškozených (C., A. a K. N.) ze dne 19. 5. 2008, konané před sdělením obvinění jako neodkladné nebo neopakovatelné úkony a dále výslech poškozené (C. N.) konaný dne 21. 5. 2008, den po sdělení obvinění. V době konání neodkladných nebo neopakovatelných úkonů dne 19. 5. 2008 byli podezřelí již zadrženi a byla zjištěna jejich totožnost, ale nebylo sděleno obvinění.
Obhájcům ani obviněným nebylo umožněno klást stěžejním svědkům otázky, přičemž i výslechy byly dle názoru stěžovatele prováděny velice nestandardně, v rozporu se zákonem. Poté poškození odjeli domů do Makedonie a nikdy již nebyli vyslechnuti. (Poškození nikdy neuvedli, že by se k soudu nedostavili). Soud u hlavního líčení protokoly o svědecké výpovědi přečetl dle §211 tr. řádu a s ohledem na tyto výslechy stěžovatele odsoudil.
Pro nadbytečnost nebyl proveden výslech spolubydlících, kteří otvírali údajně obžalovaným dveře do bytu a od místa činu byli odděleni jen skleněnými dveřmi. V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 je nesprávně uvedeno, že návrh byl zamítnut pro nemožnost zajištění, avšak jak plyne z protokolu ze dne 14. 4 .2008 (str.6 protokolu), tento důkaz byl zamítnut pro nadbytečnost. Odvolací soud se tímto nezabýval a spolehl se na vyjádření soudu I. stupně v rozsudku, i když při hlavním líčení soud jednoznačně prohlásil, že důkaz považuje za nadbytečný. Buňky od mobilního operátora prokazují, že dne 27. 4. 2008 nikdo z obžalovaných nebyl v blízkosti místa činu a naopak prokazují, že dne 18. 5. 2008 se všichni obžalovaní poblíž místa činu nacházeli, ale společně se mohli potkat maximálně na 5 minut.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že důkazy nebyly získány procesně přípustným způsobem, přesto je soud nevyloučil, naopak je provedl, na základě nepřípustných důkazů učinil závěr o vině, opomenul některé důkazy a ve věci je extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci Ústavní soud takový nesoulad neshledal. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno obecnými soudy, které prováděly v dostatečném rozsahu dokazování, na jehož základě učinily právní závěry o vině stěžovatele.
Zásadními námitkami v ústavní stížnosti je nepoužitelnost důkazů - výpovědí poškozených z přípravného řízení - pro nedostatečné označení úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného a pro nevyrozumění obhájců obviněných o výslechu svědkyně.
Námitka, že protokol o výpovědi svědka - poškozené C. N. ze dne 21. 5. 2008 - neměl být u hlavního líčení čten dle §211 tr. řádu, neboť obhájci stěžovatele nebylo umožněno účastnit se výslechu této svědkyně, spadá pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Jak zjistil Ústavní soud z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten se shora uvedenou námitkou zabýval, a to na základě dovolání podaného spoluobžalovanou S. A., přičemž shledal, že námitka je zjevně neopodstatněná, a proto usnesením ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 108/2010 dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Stěžovatel sám dovolání nepodal.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě se nejedná o porušení práva na obhajobu. Z trestního spisu na č. l. 177 je zjevné, že obhájce Mgr. L. N., spolu s obhájci dalších obviněných v předmětné trestní věci, byli vyrozuměni telefonicky dne 20. 5. 2008, že dne 21. 5. 2008 v 10:00 hod. se koná výslech poškozené C. N., včetně místa konání výslechu. Výslechu se však nikdo z vyrozuměných obhájců nezúčastnil. Z trestního spisu nevyplývá, že by obhájce obviněné Mgr. L. N. oznámil policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů. Z toho důvodu ani nevznikla povinnost policejnímu orgánu vyrozumívat obhájce o konání výslechu poškozené. Nejvyšší soud připomněl, že účast obhájce na vyšetřovacích úkonech podle §165 tr. ř. není povinností obhájce, nýbrž jeho právem, které je policejní orgán povinen respektovat, nemůže ho však nutit k účasti na úkonech přípravného řízení, ani mu nemůže za případnou neúčast ukládat jakékoli sankce. Obhájce obviněné S. A. Mgr. L. N. byl vyrozuměn o konání výslechu poškozené, a bylo výhradně jeho věcí, zda a jakým způsobem zajistí svou účast na procesním úkonu.
Ústavní soud na odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel povinen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to - podle konstantní judikatury Ústavního soudu - nejen formálně, ale i obsahově, což v principu znamená, že v příslušném opravném prostředku musí uplatnit námitky, které později uplatňuje v ústavní stížnosti. Uvedené se týká i námitek porušení ústavnosti, neboť ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce není (a ani nemůže být) úlohou jen Ústavního soudu, nýbrž "v prvém sledu" úlohou příslušných orgánů veřejné moci (a v tom rámci především obecné justice). Pokud tak stěžovatel neučiní, staví Ústavní soud v podstatě do pozice obecného soudu, zde konkrétně soudu dovolacího, což se neslučuje s postavením Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a s tím souvisejícím principem subsidiarity ústavní stížnosti zakotveným ve výše citovaném ustanovení.
Námitkou stěžovatele, že procesní úkony (výslechy svědků) nebyly přesně označeny, když z protokolu o jejich provedení dostatečně nevyplývá, zda byly konány jako úkony neodkladné nebo neopakovatelné, se již zabýval odvolací soud v napadeném rozsudku (str. 8) a předtím také soud nalézací. Oba soudy uznaly, že v protokolech o výslechu svědků byly tyto úkony označeny jako "neopakovatelné a neodkladné", nicméně v žádosti policejního orgánu byly označeny jednoznačně jako neopakovatelné. Bylo tedy povinností nalézacího soudu vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro postup dle §160 odst. 4 tr. řádu a zda je takto provedený důkaz pro trestní řízení použitelný. Pouhé formálně nepřesné označení úkonu nemůže takto provedený důkaz odsunout do pozice důkazu nepoužitelného. Policejnímu orgánu bylo známo, že poškození (svědci) jsou cizími stáními příslušníky, kteří se chystají v nejbližší době vycestovat z území České republiky na základě vyhošťovacího víza, podle něhož musí území republiky opustit do 18. 5. 2008. Vzhledem k této situaci bylo zřejmé, že výslech svědků nebude možno s velkou pravděpodobností opakovat před soudem, a proto byl úkon proveden jako úkon neopakovatelný dle §160 odst. 4 tr. řádu. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, neboť soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným.
K ostatním námitkám stěžovatele, týkajícím se zejména hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud se zaměřil tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval, všestranně vyhodnotil a popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Soud se zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení. Z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatel a další dva obžalovaní byli z trestné činnosti usvědčeni nejen výpověďmi svědků (poškozených), ale i dalšími skutečnostmi, (např. tím, že všichni tři byli zadrženi na místě, kde mělo dojít k předání peněz a vrácení pasů, všechny je spontánně označila svědkyně C. Nelovská nebo výpovědí obžalovaného Rancheva z přípravného řízení o tom, že se s dvěma obžalovanými zná a že měl být požádán o pomoc s vymožením nějaké pohledávky).
K námitce neprovedení některých důkazů postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí jak odvolacího, tak i nalézacího soudu, které popsaly důvody, proč některé navrhované důkazy nemohly být provedeny. Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav či popsaly důvody, pro které nebylo možné některé důkazy provést.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Citovaným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu