ECLI:CZ:US:2010:2.US.2488.10.1
sp. zn. II. ÚS 2488/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně nezastoupeného, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně údajně ze dne 12. 7. 2010 sp. zn. 18 T 86/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 25. srpna 2010 stěžovatel žádá Ústavní soud "o pomoc" a z kopie poskytnuté stížnosti lze dovodit, že žádá zrušení svrchu uvedeného rozhodnutí.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tyto práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele, které uvádí v podání, že podal proti svrchu uvedenému rozhodnutí v zákonné lhůtě 3 dnů stížnost do tohoto rozhodnutí, adresovanou Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně. Vzhledem k této skutečnosti, kdy stěžovatel podáním stížnosti dal najevo, že právě tento procesní prostředek považuje za poslední prostředek, jenž mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o ní rozhodne příslušný soud, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být ovšem stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti mu počne běžet teprve poté, co příslušný soud ve věci rozhodne (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Za této situace Ústavní soud neodstraňoval vady jimiž podání trpělo a soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj