ECLI:CZ:US:2010:2.US.2508.09.1
sp. zn. II. ÚS 2508/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Brno, Bolzanova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2009 č. j. 61 UL 25/2009-9 a postupu Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 71 L 1233/2007, včetně jeho vyjádření ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. St. 29/2009, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisů, které si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), vyplývá, že dne 4. 6. 2007 byl stěžovatel bez toho, aniž by s tím písemně vyjádřil svůj souhlas, hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny Brno-Černovice. O hospitalizaci vypracoval vyšetřující lékař téhož dne oznámení ve smyslu §191a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel podle něj vykazoval známky duševní choroby a ohrožoval sebe nebo své okolí. Městskému soudu bylo uvedené oznámení odesláno následující den, tj. 5. 6. 2007. Dne 6. 6. 2007 jej podatelna městského soudu přijala pod sp. zn. 71 L 1233/2007. Tentýž den byl však stěžovatel po dalším vyšetření z psychiatrické léčebny propuštěn, o čemž učinila vyšší soudní úřednice městského soudu záznam a vydala soudní kanceláři pokyn k založení spisu. Městský soud tak žádné rozhodnutí o přípustnosti hospitalizace stěžovatele v psychiatrické léčebně bez jeho písemného souhlasu (dále také "detence") nevydal a řízení ve věci sp. zn. 71 L 1233/2007 vůbec nezahájil.
Dne 22. 4. 2009 stěžovatel podal v uvedené věci (vedené pod sp. zn. 71 L 1233/2007) k městskému soudu stížnost na průtahy v řízení. Podle vyjádření místopředsedy městského soudu ze dne 29. 5. 2009, označeného jako St. 29/2009, však žádná nečinnost ze strany soudu nebyla zjištěna. Uvedený postup byl podle vyjádření místopředsedy městského soudu v souladu se soudní praxí v těchto případech. Místopředseda městského soudu rovněž poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. Cpjn 29/2009, podle kterého odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení podle §191a o. s. ř. an. zahájeno, je třeba ho zastavit ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu podle stanoviska Nejvyššího soudu bude např. i tehdy, bude-li umístěný z ústavu propuštěn.
Následně stěžovatel podal dne 19. 6. 2009 ke krajskému soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákona o soudech a soudcích). Dne 27. 7. 2009 bylo stěžovateli doručeno usnesení krajského soudu ze dne 23.7.2009 č. j. 61 UL 25/2009-9, kterým tento soud návrh stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče zamítl. V odůvodnění svého usnesení se krajský soud opřel o výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a obšírně se vypořádal, odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud" nebo "ESLP"), resp. Evropské komise pro lidská práva (dále jen "Komise" nebo "EKLP"), i s dalšími námitkami stěžovatele proti uvedenému postupu. Krajský soud dovodil, že absence soudního přezkumu předpokládaného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není v rozporu s tímto ustanovením, pokud zbavení svobody bylo kratší, než doba potřebná k provedení takového přezkumu. Podle názoru krajského soudu nelze s odkazem na dosavadní judikaturu ESLP a Ústavního soudu spolehlivě tvrdit, že osoba zbavená svobody má právo na to, aby o zákonnosti detence bylo v řízení podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy rozhodnulo ještě během trvání detence, jakkoli krátkodobé. Skutečnost, že osoba byla propuštěna dříve, než ve věci případně rozhodl soud, sama o sobě podle názoru krajského soudu nezpůsobuje porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Stěžovatel se domnívá, že uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení těchto jeho základních práv a svobod, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"): čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 6, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Dále stěžovatel namítá porušení těchto ustanovení Úmluvy: čl. 5 odst. 1, čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 14.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je rozdělena do několika částí. V prvé části stěžovatel nejprve na základě judikatury ESLP dovozuje, že v jeho případě došlo ke zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy. Dále polemizuje s výše citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, o který opřely svůj postup jak městský soud, tak krajský soud. Uvádí, že judikatura ESLP, jíž se v napadeném usnesení krajský soud dovolává (a kterou se Nejvyšší soud ve svém stanovisku vůbec nezabýval), není přiléhavá a nelze z ní dovodit, že by soudy nebyly povinny rozhodnout o souladu detence v případě, že v mezidobí došlo k propuštění zadržovaného. V rovině podústavního práva pak stěžovatel argumentuje, proč nebyly splněny zákonné podmínky omezení jeho osobní svobody a došlo tudíž rovněž k porušení jeho práva zaručeného čl. 8 odst. 6 Listiny a navazujících základních práv, vypočtených výše.
II.
Městský soud ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 11. 1. 2010, odkázal na obsah předmětného spisu. Zároveň městský soud vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 7. 1. 2010, uvedl, že důvody, proč rozhodl způsobem uvedeným ve stížností napadeném usnesení, jsou vyjádřeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí a krajský soud je na podkladě podané ústavní stížnosti nehodlá revidovat ani od nich ustupovat. V plné míře je však připraven akceptovat rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti, pokud bude shledána přípustnou. Vedle toho ještě krajský soud vyjádřil pochybnost nad tím, zda může řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nemůže a nechce. Podle krajského soudu je totiž otázkou, zda se vůbec lze v řízení podle §174a cit. zákona zabývat řešením problému, který krajskému soudu předložil stěžovatel. Tento problém totiž spočívá ani ne tak ve zhodnocení plynulosti probíhajícího soudního řízení (ve smyslu odst. 8 cit. ustanovení), jako spíše v posouzení toho, zda vůbec má být nějaké soudní řízení zahajováno (§191b odst. 1 o. s. ř.) a zda tedy o tom má být vydáno konkrétní soudní rozhodnutí (§81 odst. 1 o. s. ř.). Toto posouzení přitom v sobě zahrnuje jak poměrně zevrubné skutkové zkoumání, tak i důkladný rozbor právní úpravy obsažené v §§191a - §191g o. s. ř., realizovaný v rovině ústavněprávních i mezinárodněprávních dimenzí. Zároveň krajský soud vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel ve své replice, kterou Ústavní soud obdržel dne 13. 4. 2010, pochybnosti krajského soudu, obsažené v jeho vyjádření, odmítl. Podle jeho názoru došlo v jeho případě k situaci, že nebylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče podle §191a o. s. ř., přičemž se toto řízení zahajuje na základě oznámení usnesením, přičemž je stěžovatel přesvědčen, že řízení zahájeno být mělo a soud měl meritorně rozhodnout. Usnesení je forma rozhodnutí, jeho vydání lze považovat v tomto případě za procesní úkon a odmítnutí tohoto postupu lze považovat za odmítání spravedlnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě, jako i v případech obdobných, které jsou po vydání stanoviska Nejvyššího soudu běžné, bylo nutné zahájit řízení a rozhodnout o zásahu do práva na osobní svobodu. To odpovídá mimo jiné objektivním a subjektivním aspektům práva na osobní svobodu z hlediska judikatury ESLP, požadavku zákazu libovůle při rozhodování o zásazích do práv a svobod lidí a rovněž to lze dovodit i argumentací na úrovni tzv. jednoduchého práva. Vzhledem k tomu, že městský soud nerozhodl a vůbec se odmítal zabývat otázkou zahájení řízení (učinění procesního úkonu) z procesního hlediska stěžovateli nezbývalo nic jiného, než se obrátit na příslušný soud se stížností na průtahy v řízení a posléze využít možnosti požádat krajský soud o určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zároveň stěžovatel vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Není proto v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu v případě stěžovatele nebylo.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda jsou soudy povinny rozhodnout o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče ve smyslu §§191a an. o. s. ř. (detence) i v případě, že je zadržený v mezidobí od svého zadržení do okamžiku, než má soud o jeho přípustnosti rozhodnout, z detence propuštěn a zásah do jeho základních práv již v době případného rozhodování o přípustnosti detence netrvá.
Čl. 8 odst. 6 Listiny je formulován natolik konkrétně, že je ze skutkových okolností stěžovatelova případu zřejmá jeho aplikovatelnost pro posouzení ústavní stížnosti. Stěžovatel nepochybně byl držen v ústavu zdravotní péče (psychiatrické léčebně) bez svého souhlasu.
Použitelnost čl. 5 Úmluvy naopak předpokládá posouzení, zda byl stěžovatel skutečně zbaven osobní svobody ve smyslu předpokládaném tímto ustanovením (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 1980 ve věci Guzzardi v. Itálie, stížnost č. 7367/76, bod 92 an.; všechna dále citovaná rozhodnutí Evropského soudu a Komise jsou dostupná v databázi HUDOC, http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/
HUDOC+database/). Lze se však shodnout s argumentací předestřenou v ústavní stížnosti, že ke zbavení osobní svobody stěžovatele ve smyslu čl. 5 Úmluvy skutečně došlo, jak s ohledem na objektivní charakter detence v psychiatrické léčebně (doba přesahující 48 hodin, uzavřené oddělení s omezeným pohybem hospitalizovaných a návštěvami pouze v určenou dobu), tak i na její subjektivní stránku (nesouhlas, který stěžovatel vyjádřil před vyšetřujícím lékařem).
Zároveň však čl. 5 odst. 1 Úmluvy zbavení osobní svobody v některých případech umožňuje, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Mezi případy možného zbavení osobní svobody pak v odst. 1 písm. e) řadí "zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků". Čl. 5 odst. 4 cit. Úmluvy pak stanoví, že "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Účel tohoto ustanovení je podle stěžovatele dvojí: za prvé urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody a za druhé propuštění na svobodu v případě nezákonné detence. Účel přezkumu zákonnosti ve smyslu tohoto ustanovení tak není podle názoru stěžovatele omezen na rozhodnutí o propuštění. Podle stěžovatele musí být přezkum náležitě proveden i v případě, pokud zbavení osobní svobody člověka trpícího duševním postižením je fakticky ukončeno ještě před rozhodnutím o zákonnosti tohoto zásahu.
S tímto závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatel výše uvedený závěr opírá o rozsudek ESLP ze dne 26. 9. 2002 ve věci Benjamin & Wilson v. Spojené království, stížnost č. 28212/95, kde Evropský soud posuzoval porušení čl. 5 Úmluvy v případě psychicky narušených jedinců, kteří ovšem byli propuštěni dříve, než o přípustnosti jejich detence rozhodl příslušný soud. Klíčovým pro závěr Evropského soudu o porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy však byla skutečnost, že tento soud neměl pravomoc rozhodnout o jejich propuštění, nikoliv to, že k přezkumu přípustnosti detence již s ohledem na její ukončení nedošlo (srov. zejm. body 35 a 37 cit. rozsudku). Naopak, v rozhodnutí EKLP o nepřípustnosti ze dne 9. 12. 1988 ve věci Weijden v. Švédsko, stížnost č. 12778/87, konstatovala Komise, že "účelem čl. 5 odst. 4 Úmluvy je zajištění ochrany proti svévolné detenci tím, že osoby, jež byly osobní svobody skutečně zbaveny, měly možnost zahájit řízení před ‚soudem', který přezkoumá zákonnost jejich detence. Jelikož byl stěžovatel propuštěn v důsledku řízení před [příslušným orgánem], není důvodu zkoumat, zda toto řízení naplňovalo požadavky čl. 5 odst. 4, neboť jakékoliv nedostatky v řízení byly zhojeny propuštěním stěžovatele". Z uvedeného vyplývá důraz, který Komise kladla na vazbu mezi zárukami obsaženými v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a skutečně trvajícím zbavením svobody. V okamžiku, kdy je zbavení osobní svobody ukončeno, není čl. 5 odst. 4 Úmluvy aplikovatelný. Tento závěr potvrzuje i právní doktrína - srov. Reid, K.: A Practitioner's Guide to the European Convention on Human Rights. 2. vyd. Thomson, Sweet & Maxwell, Londýn, 2004, s. 485.
Z rozhodnutí EKLP o nepřípustnosti ze dne 29. 11. 1995 ve věci A. R. v. Spojené království, stížnost č. 25527/94 a tam citované judikatury Evropského soudu a Komise rovněž plyne, že se na rozhodnutí o detenci v psychiatrických léčebnách nevztahují záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se tato rozhodnutí netýkají občanských práv nebo závazků nebo oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění ve smyslu tohoto ustanovení, pokud není prokázáno, že se detence nepřímo dotýká práva zadržených spravovat svůj majetek anebo provádět právní úkony. Nic takového však stěžovatel netvrdí a nelze to dovodit ani z obsahu spisů, které si Ústavní soud k posouzení jeho stížnosti vyžádal. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí Komise A. R. v. Spojené království lze rovněž dovodit, že ve stěžovatelově případě nedošlo ani k porušení práva na účinný právní prostředek nápravy, zaručeného čl. 13 Úmluvy (jehož porušení navíc stěžovatel ani nenamítal).
Z čl. 5 Úmluvy tudíž nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence i v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě. Čl. 5 Úmluvy je třeba vnímat v jeho úplnosti a neopomíjet i záruky obsažené v jeho odst. 5, podle něhož každý, kdo byl obětí zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Zatímco tedy záruky obsažené v odst. 4 míří na situaci, kdy je dotčený stále zadržován, odst. 5 mu zaručuje, že v případě nesplnění zákonných podmínek pro zbavení svobody má nárok na odškodnění. Stěžovatel však nikde neuvádí, že by tento prostředek skutečně uplatnil, popř. že by mu byl odepřen.
Závěry ohledně čl. 5 Úmluvy, učiněné na základě judikatury Evropského soudu a Komise, pak lze přiměřeně vztáhnout i na posouzení stěžovatelem tvrzeného dotčení čl. 8 odst. 6 Listiny a navazujících práv zaručených Listinou. Z těchto ustanovení Listiny nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence i v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě.
Obecné soudy tudíž svým postupem nevykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod a Ústavní soud byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu