ECLI:CZ:US:2010:2.US.2511.09.1
sp. zn. II. ÚS 2511/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. Ch., advokáta, zastoupeného Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem Maiselova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, č. j. 8 Cm 437/99-146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2006, č. j. 11 Cmo 384/2005-173, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 23 Cdo 1677/2008-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Ke skutkovému stavu předmětné věci stěžovatel uvedl, že uzavřel se Správou majetku Praha 14, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), smlouvu o poskytování právních služeb, která byla ze strany vedlejší účastnice ukončena dopisem ze dne 21. 10. 1998, ve kterém stěžovateli oznámila, že "ke dni doručení tohoto oznámení odstupuje Správa majetku 14, a. s., od smluv o poskytování právních služeb ze dne 15. 6. 1998 ve věcech dlužného nájemného s dodatkem ze dne 21. 8. 1998 ..." Stěžovatel považoval tento právní úkon za neplatný, neboť od smlouvy lze odstoupit pouze z důvodů stanovených zákonem nebo, je-li to účastníky dohodnuto, přičemž se nejednalo ani o jeden z těchto případů. V řízení před obecnými soudy se tedy domáhal zaplacení částky sjednané paušální odměny i za dobu, po kterou měla vedlejší účastnice za to, že smlouva byla již ukončena.
Dne 23. 3. 2005 vydal Městský soud v Praze rozsudek pod č. j. 8 Cm 437/99-146, kterým žalobu stěžovatele o zaplacení částky 202.860,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. 11 Cmo 384/2005-173, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 28.980,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení od 6. 11. 1998 do zaplacení a v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně zbývající stěžovatelem požadované částky 173.880,- Kč s příslušenstvím a ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 28.980,- Kč rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že dopis ze dne 21. 10. 1998 bylo třeba hodnotit podle obsahu jako výpověď a nikoli jako odstoupení od smlouvy, jak dovozoval stěžovatel. Vedlejší účastnice dala uvedeným dopisem najevo, že chce ukončit právní vztah se stěžovatelem, když současně vypověděla i udělené plné moci a požádala o vydání všech písemností držených stěžovatelem z titulu poskytování právních služeb. Poněvadž se jednalo o hmotněprávní úkon, který se vůči stěžovateli stal účinným dnem jeho doručení, byla žaloba podle odvolacího soudu částečně důvodná co do částky odpovídající výši odměny za období měsíce října 1998.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. 6. 2009, č. j. 23 Cdo 1677/2008-219, jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe, ani neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obecných soudů stran vůle vedlejší účastnice toliko ukončit mandátní smlouvou založený závazkový vztah, jež byla výslovně vyjádřena v dopise v první větě a vyplývá též z poslední věty, v níž vedlejší účastnice vyjadřuje vůli uhradit stěžovateli smluvenou odměnu za příslušnou část měsíce října 1998. Kdyby posuzovaný právní úkon směřoval ke zrušení smlouvy, tj. kdyby se skutečně mělo jednat o odstoupení, pak by tu důvod k takovému plnění nebyl, neboť posuzovaný právní úkon by měl za následek zánik celého závazku k zaplacení odměny, včetně dosud nesplněného závazku k zaplacení paušální odměny za měsíc říjen 1998. Byť tedy vedlejší účastnice v textu právního úkonu užila výslovně výraz "odstupujeme", což lze přičítat nedůslednosti či nedostatku právní erudice autora textu, je posuzovaný právní úkon podle svého obsahu výpovědí, nikoliv odstoupením od smlouvy.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a v projednávané ústavní stížnosti zpochybňuje výsledek výkladu projevu vůle obecnými soudy, které podle jeho názoru nerespektovaly výkladové pravidlo obsažené v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při jeho výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. I přes jeho opakované námitky se obecné soudy nevypořádaly s existujícím rozporem mezi jazykovým projevem, jímž je jednoznačně odstoupení, a údajnou vůlí vedlejší účastnice, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Dalšího pochybení se obecné soudy podle stěžovatele dopustily, pokud na vůli vedlejší účastnice usuzovaly výhradně z obsahu předmětného dopisu a neprovedly v této věci příslušné dokazování.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, přičemž vytýkané, do ústavní roviny zasahující, pochybení obecných soudů neshledal. Stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatky ve výkladu projevu vůle vedlejší účastnice, především ve vztahu k aplikaci ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku. K tomu je možno podotknout, že interpretace právních úkonů jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 546/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, nález č. 12, str. 107). Zásah Ústavního soudu je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a následně přijatými závěry obecných soudů. Takováto situace v přezkoumávané věci ovšem nenastala.
Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí (např. nález sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008, dostupný na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k interpretaci smluv formuloval několik zásad, jež lze vztáhnout i na výklad jednostranných právních úkonů. Opakovaně například zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a interpretaci zásadní roli. Dále ve své judikatuře dovodil, že právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu jeho priority nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tomu také odpovídají direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když jednoznačně stanoví prioritu skutečné vůle účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Doslovný výklad textu proto vždy nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran a na jejich vůli je tak nutno usuzovat i z vnějších okolností, spojených s podpisem smlouvy a realizací smluvního vztahu.
Dalším základním principem výkladu smluv, který Ústavní soud v této souvislosti formuloval, je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního (viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106). Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
V posuzované věci obecné soudy výše uvedené ústavněprávní požadavky výkladu právních úkonů plně respektovaly. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, zahrnující všechna relevantní výkladová pravidla i způsob jejich aplikace. Dovolací soud správně poukázal na ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), jež obsahuje ve vztahu k občanskému zákoníku speciální úpravu pravidel pro výklad projevu vůle učiněné v oblasti obchodních vztahů. Obchodní zákoník, inspirovaný formulací čl. 8 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, v §266 sám stanoví pro výklad právních úkonů výkladová pravidla, kterými doplňuje základní pravidlo uvedené v §35 odst. 2 občanského zákoníku. Pro tento výklad je pak v prvé řadě určující úmysl jednajícího, který má přednost před projevem.
Ve svém důsledku to znamená, že uvedou-li účastníci ve smlouvě zákonný termín, třeba s odkazem na příslušná ustanovení právního předpisu, tato skutečnost sama o sobě nevylučuje aplikaci ustanovení §266 obchodního zákoníku a nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu takového úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob, resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu §266 obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 512/2002 ze dne 5. 11. 2002).
I v případě výkladu obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku, použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. V obecné rovině se může stát, že slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, což znamená potřebu vzít v úvahu i celkový textový rámec. Tím byl obsah dopisu ze dne 21. 10. 1998.
Při výkladu právních úkonů je dále nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 86, str. 233, kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Soud by se měl proto, při výkladu právních úkonů, vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V dané věci obecné soudy zvolily ústavně konformní výklad, pokud posoudily dopis ze dne 21. 10. 1998 jako výpověď, nikoliv jako odstoupení od smlouvy, které by bylo neplatné a neodpovídalo by tak úmyslu vedlejší účastnice předmětný smluvní vztah se stěžovatelem ukončit. Jestliže vedlejší účastnice dala najevo, že na existenci smluvního vztahu již netrvá, nelze ji formálním výkladem jejího projevu vůle nutit, aby dále přijímala či poskytovala plnění z tohoto vztahu.
K námitce týkající se rozsahu provedeného dokazování. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je dostatečné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími. Existence uvedeného rozporu nebyla přitom dovozena.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo. Odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak sám vnímá a interpretuje, nýbrž znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak bylo shora naznačeno, obecné soudy těmto požadavkům dostály. Jimi vydaná rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, nevykazují znaky svévole a jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu