ECLI:CZ:US:2010:2.US.258.10.1
sp. zn. II. ÚS 258/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. L. a H. L., obou zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 56/2009-227, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2008, č. j. 34 C 103/2006-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozsudků s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2008, č. j. 34 C 103/2006-203, byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů) na přivolení k výpovědi z nájmu bytu blíže specifikovaného ve výroku I. (dále jen „předmětný byt“), která byla podána z důvodu uvedeném v §711a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po provedeném podrobném dokazování dospěl k závěru, že žalobci svojí výpovědí nesledují účel specifikovaný v citovaném ustanovení (potřeba bytu pro rodinné příslušníky pronajímatelů - konkrétně matku žalobkyně). Soud prvního stupně vyšel z toho, že nemovitost, v níž se nachází předmětný byt, má 21 bytových jednotek (+ budované obytné podkroví), z nichž většina je pronajata na dobu určitou, takže je na uvážení žalobců, který byt v domě na jak dlouho pronajmou třetí osobě nebo využijí jiným způsobem. I s ohledem na chování žalobců v minulosti, kdy řešili výpověď jiných nájemníků ze stejného důvodu, avšak nakonec nedošlo k užití bytu pro potřeby rodinných příslušníků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pravým účelem výpovědi není potřeba užívání předmětného bytu pro bydlení matky žalobkyně, nýbrž jeho pronájem novým nájemcům za tržní nájemné. Žalobci svým postupem (potřebou bytu pro nemocnou matku) pouze zneužívají §711a odst. 1 písm. a) obč. zák.
3. K odvolání žalobců Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 56/2009-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně.
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení v úvodu zmiňovaných ústavně zaručených práv. Zdůrazňují, že v řízení před obecnými soudy uvedli a doložili veškeré rozhodné skutečnosti odůvodňující potřebu uvolnění bytu pro matku žalobkyně, avšak soudy tyto skutečnosti a provedené důkazy nehodnotily objektivně. Především přihlédly k předchozím soudním řízením, která stěžovatelé ohledně bytů ve svém domě zahájili. Tato výše uvedená řízení byla zastavena, a to z důvodu zpětvzetí žalob stěžovateli. Soudy tedy o jejich nárocích v uvedených řízeních po věcné stránce nikdy nerozhodovaly. V této souvislosti stěžovatelé upozorňují na dispoziční zásadu, z níž vyplývá, že je pouze věcí účastníků určit, zda a o čem má být rozhodnuto. Pokud stěžovatelé nechtěli ve sporu nadále pokračovat a využili svého práva disponovat řízením (tj. zpětvzetím návrhu došlo k zastavení soudního řízení), není možné, aby jim v jiném soudním sporu toto jednání bylo přičítáno k tíži a z toho dovozována pro ně nepříznivá okolnost. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že soud zcela nesprávně dovodil, že jejich záměr poskytnout matce stěžovatelky byt v jejich domě a tím i lepší zdravotní péči, není opravdový. Kromě uvedeného vyslovili stěžovatelé přesvědčení, že žalovaní jakožto nájemci jsou platnou právní úpravou chráněni dostatečně. Poukazují přitom na povinnost pronajímatele zajistit nájemníkům přiměřený náhradní byt, jakož i na sankce stanovené v §711a odst. 5 obč. zák. v případě, že by bez vážných důvodů nevyužil vyklizeného bytu k účelu, pro který vypověděl nájem bytu. Podle názoru stěžovatelů došlo zamítnutím žaloby obecnými soudy k nepřiměřenému zvýhodnění nájemců nad rámec ochrany poskytované zákonem. Na straně druhé došlo i k omezení vlastnického práva stěžovatelů, a to konkrétně k výraznému omezení práva disponovat se svým majetkem v rozporu s ústavním pořádkem. V daném případě soudy obou stupňů nepřihlédly k oprávněným zájmům pronajímatelů jakožto vlastníků a jejich nejbližších rodinných příslušníků.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, a jejích dodatkových protokolech, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
7. Stěžovatelé, přestože v úvodu ústavní stížnosti zmiňují celou řadu ústavně zaručených práv, v prvé řadě polemizují se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (o tom ostatně svědčí i věta, že soud „tyto skutečnosti a provedené důkazy nehodnotil objektivně“). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
8. Pokud jde o samotné hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně (odvolací soud zcela odkázal na skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně), je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Právě naopak, dokazování provedené soudem prvního stupně bylo velmi podrobné a závěry z něj vyplývající, ať již skutkové nebo právní, byly řádně a pečlivě zdůvodněny.
9. K výše uvedenému Ústavní soud dále podotýká, že není relevantní námitka stěžovatelů, že obecné soudy pochybily, pokud přihlédly k předchozím řízením, které byly s ohledem na dispoziční zásadu a zpětvzetí žaloby zastaveny. Soud prvního stupně zkoumal jednání a chování žalobců v celkovém kontextu, do něhož bezpochyby náleží i způsob, jakým stěžovatelé řešili otázku potřeby bytu pro rodinné příslušníky v minulosti. Tato zjištění pak soud prvního stupně opět v celkové souvislosti (mj. i s ohledem na skutečnost, že v nemovitosti se nachází celá řada bytů, u nichž jsou nájemní smlouvy uzavřeny na dobu určitou) vyhodnotil a dospěl k závěru, že u stěžovatelů lze předpokládat účelovost jednání. Proti takovému závěru, opřenému o podrobné dokazování, nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Rovněž nepatřičně vyznívá v kontextu snahy stěžovatelů o vyklizení žalovaných bez zajištění náhradního bytu z důvodu, že jsou vlastníky rekreačního objektu 25 km vzdáleného od Brna, jejich poznámka, že žalovaní jsou jako nájemníci chráněni mj. i tím, že mají nárok na přiměřený náhradní byt. Vlastnictví rekreačního objektu žalovanými navíc mimo obec, kde se nachází předmětný byt, rozhodně nepředstavuje odpovídající náhradní byt ve smyslu §711a odst. 6 obč. zák.
11. V dané věci nelze spatřovat ani porušení zásady rovnosti nebo ochrany vlastnického práva. Nájemní vztah je vztahem chráněným, v němž má nájemník do jisté míry oproti pronajímateli (vlastníkovi) zákonem umožněno zvýhodněné postavení. Je tedy zřejmé, že omezení vlastnického práva pronajímatele v nájemním vztahu v souladu se zákonnými předpisy nemůže znamenat porušení stěžovateli zmiňovaných ústavně zaručených práv.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu