ECLI:CZ:US:2010:2.US.2594.10.1
sp. zn. II. ÚS 2594/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. F., zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem Advokátní kanceláře Liberec 2, Sokolovské nám. 312/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 36 Co 354/2007-122, rozsudku Okresního soudu v Liberci, č.j. 16 C 38/2005-92 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1541/2009-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rovněž shora uvedený rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka také požaduje zrušení rozhodnutí okresního soudu a v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy dle jejího názoru nesprávně použily hmotné právo, nepřihlédly ke všem skutečnostem a důkazům a nezabývaly se všemi námitkami, které uváděla. Stěžovatelka se u soudu prvního stupně nemohla řádně vyjádřit ke všem provedeným důkazům. V rámci odvolacího řízení nebyly provedeny stěžovatelkou uplatněné důkazy, které snižovaly věrohodnost výpovědí svědků, ačkoli uvedený postup je dle §205a o.s.ř. možný. (Stěžovatelkou předložené důkazy měly prokazovat skutečnost, že svědci nehovořili vždy pravdu, že žalovaný se již v minulosti pokoušel se stěžovatelkou ukončit pracovní poměr.)
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů, zejména uvádí, že výpovědi svědků žalovaného byly tendenční a nepravdivé. Namítá, že ačkoliv mělo být její místo zrušeno z finančních důvodů, jiná pracovnice před jejím propuštěním dostala přidáno na platu. Práci, kterou po její výpovědi kumulativně se svou dosavadní činností vykonávala tato pracovnice, mohla stěžovatelka zastávat také. K zaměstnavateli na studijní oddělení navíc nastoupily dvě nové pracovnice, což nesvědčí o finančním šetření a reorganizaci. Poukazuje i na to, že její spolupracovnice, která rovněž dostala výpověď, byla od roku 2005 u žalobce na stejném místě opět zaměstnána. V měsíci následujícím po výpovědi zaměstnavatel poptával pracovní místo prostřednictvím Úřadu práce, které stěžovatelka byla schopna vykonávat. Stěžovatelka namítá i na nepravdivost tvrzení, že chtěla sama odejít do důchodu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu v Liberci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu výhradně domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, především výpověďmi svědků a listinnými důkazy (mj. pracovní smlouvy včetně náplně práce jednotlivých zaměstnanců), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď splňuje formální podmínky §44 odst.1 a 2 zákoníku práce i hmotně právní předpoklady. Zaměstnavatel stěžovatelky dne 20. 9. 2004 rozhodl o organizačních změnách, v jejichž důsledku došlo ke zrušení místa technického pracovníka z důvodu optimalizace výkonu nepedagogických činností. Stěžovatelce, která vykonávala funkci technického pracovníka fyzikálních laboratoří, proto byla dána výpověď dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Práce dosud zastávané stěžovatelkou následně převzala pracovnice, která v srpnu 2004 nastoupila na dříve uvolněné místo sekretářky a nadále vykonávala kumulovanou funkci technik-administrátor. Tato pracovnice v předchozích obdobích působila v různých funkcích administrativního charakteru a již byla interním zaměstnancem. Soud poukázal v této souvislosti na to, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje zaměstnavatel. Obecné soudy dále na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že zaměstnavatel v době doručení výpovědi neměl pro stěžovatelku vhodné místo odpovídající její kvalifikaci. K námitce, že v době výpovědní lhůty zaměstnavatel poptával na Úřadu práce požadavek na přijetí administrativního pracovníka, soud uvedl, že nebyla prokázána existence tohoto místa v době výpovědi stěžovatelce, nelze vyloučit, že jeho potřeba vznikla až v důsledku organizačních změn, přičemž rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců.
Obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatelka nemohla v řízení u soudu prvého stupně vyjádřit k provedeným důkazům (v ústavní stížnosti tato námitka není blíže konkretizována). Stěžovatelka se jednání soudu zúčastňovala a byla zastoupena obecným zmocněncem - Českomoravskou konfederací odborových svazů. Z protokolů o jednání nevyplývá, že by stěžovatelce bylo toto právo upřeno. Na č.l. 86 spisu je navíc výslovně konstatováno, že při jednání předcházejícímu vynesení rozsudku soudu prvního stupně účastníci shodně uvedli, že nemají připomínky ani doplnění k čteným důkazům a po poučení dle §119a o.s.ř. uvedli, že nemají žádná nová skutková tvrzení ani návrhy na doplnění dokazování.
Opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku vztahující se k odmítnutí návrhu stěžovatelky na provedení doplnění dokazování nepodepsanými koncepty materiálů, z nichž mělo vyplývat, že s ní bylo jednáno o uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Návrh stěžovatelka uplatnila až v doplnění odvolání ze dne 28. 11. 2008 (rozsudek nalézacího soudu jí byl doručen již dne 9. 7. 2007) s tím, že tyto důkazy by měly prokázat věrohodnost svědků. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k těmto listinným důkazům nemohl s ohledem na zásadu neúplné apelace vyjádřenou v ust. §205a odst. 1 písm. e) ve spojení s §119a odst. 1 o.s.ř. přihlížet, neboť důkazy nebyly uplatněny v řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatelka mohla tyto listiny předložit již v řízení u soudu prvého stupně a svědci nijak nepopírali, že se stěžovatelkou bylo dříve jednáno o možnosti ukončit pracovní poměr, případně o odchodu do důchodu. Za této situace nelze okolnost, že se odvolací soud podrobněji nevyjádřil k "účelové" poznámce, vnímat jako porušení základních práv stěžovatelky. Pro danou věc je podstatné, že při výpovědi z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti byly splněny zákonné předpoklady výpovědi a nebylo prokázáno, že by zaměstnavatel v době výpovědi měl jiné vhodné místo odpovídající kvalifikaci stěžovatelky. Okolnost, že před rozhodnutím o organizační změně zaměstnavatel již uvažoval, eventuálně se stěžovatelkou i projednal možnost ukončení pracovního poměru z důvodů jejího odchodu do důchodu, či změnu pracovního poměru na dobu určitou, nemůže zpochybnit platnost řádné výpovědi podané z důvodů tzv. nadbytečnosti, učiněné až v návaznosti na rozhodnutí o organizačních změnách.
Ústavní soud s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že v předmětné se věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, dle nichž se jednalo o platnou výpověď z pracovního poměru, co vytknout. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Dovolací soud se pak v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou přezkoumal a své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud proto neshledal důvod jeho závěr o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu