ECLI:CZ:US:2010:2.US.2601.08.1
sp. zn. II. ÚS 2601/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Nygrínem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 885/2005-155 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2004 č. j. 10 Co 616/2002-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2008, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení principu demokratického právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení jeho práv zakotvených v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti z příslušného spisu Okresního soudu v Chomutově zjistil, že stěžovatel se návrhem ze dne 21. 10. 1993 před tímto soudem domáhal určení, že je majitelem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území obce Nezabylice. Své vlastnictví k nemovitostem dovozoval z titulu vydržení, když namítal, že od roku 1965 nepřetržitě užíval nemovitosti v dobré víře, že uzavřel řádnou kupní smlouvu a stal se vlastníkem předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 12. 5. 1998 č. j. 7 C 1254/93-25 určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I.), a dále rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.). Dospěl k závěru, že stěžovatel byl od roku 1965, kdy nemovitosti začal užívat, v dobré víře o tom, že mu tyto nemovitosti patří a po celou dobu s nimi jako s vlastními nakládal, a že se tedy dnem 1. 4. 1984 stal jejich vlastníkem. K odvolání žalovaných M. a Z. M. byl usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 13. 11. 1998 č. j. 10 Co 720/98-31 rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení s tím, že ve věci je nezbytné provést rozsáhlejší dokazování k podmínkám vydržení, zejména s ohledem na nově se objevující významné důkazy, které zpochybňují tvrzení stěžovatele o jeho dobré víře.
Soud prvého stupně po doplněném dokazování rozsudkem 23. 5. 2002 č. j. 7 C 1254/93-68 návrhu stěžovatele opětovně vyhověl. Jak bylo zjištěno z odůvodnění jeho rozhodnutí, soud prvého stupně vzal za prokázané, že žalovaní se stali v roce 1963 spoluvlastníky předmětných nemovitostí a v roce 1965 došlo mezi stěžovatelem a žalovanými k jednání o prodeji těchto nemovitostí, během něhož stěžovatel zaplatil žalovaným část kupní ceny ve výši 4.000,- Kč. Stěžovatel od července roku 1965 předmětný dům a pozemky užíval pro potřebu svoji a své rodiny, když od té doby v domě žil, staral se o něj a zveleboval ho. Dle soudu prvého stupně nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření platné kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí nebo smlouvy nájemní. Soud konstatoval, že v době jednání účastníků zákon vyžadoval k platnosti kupní smlouvy týkající se nemovitostí písemnou formu, přičemž skutečnost, že žádná písemná kupní smlouva nebyla mezi účastníky sepsána, účastníci shodně potvrdili. Soud prvého stupně naproti tomu dovodil, že v projednávané věci byly splněny zákonné podmínky vydržení. Stěžovatel nemovitosti užíval od roku 1965 a podle přesvědčení soudu prvého stupně bylo prokázáno, že s věcí nakládal po celou dobu jako se svojí vlastní, a byl tedy v dobré víře, že mu patří.
Rozsudek soudu prvého stupně napadli odvoláním žalovaní, kteří nesouhlasili s hodnocením důkazů a závěry soudu, zejména pokud šlo o znalecký posudek ze dne 18. 5. 1978, a dovozovali, že stěžovateli muselo být k tomuto datu nepochybně známo, že k platnému převodu dosud nedošlo. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2004 č. j. 10 Co 616/2002-88, kterým rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu právní (a do jisté míry i skutkové) závěry soudu prvého stupně neodpovídaly skutkovému stavu věci, soudem dosažitelně úplně zjištěnému. Pokud jde o skutková zjištění, odkázal odvolací soud pro stručnost na důvodovou část napadeného rozsudku a současně poukázal na listinné důkazy, jež jsou podle jeho úvahy pro posuzovanou věc zásadní. Jejich hodnocením, v kontextu tehdy platné právní úpravy, posléze dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl být po roce 1978 přesvědčen, že je vlastníkem dotčených nemovitostí, jestliže sám objednal posudek pro určení zhodnocení nemovitostí ve prospěch skutečného vlastníka a k určení ceny pro převod těchto nemovitostí do svého vlastnictví. Uvedl, že okolnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je nutné hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního pohledu či přesvědčení samotného stěžovatele. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že dobrá víra, která je dána "se zřetelem ke všem okolnostem", zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci, jež je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy. Pokud se však někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 20. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 885/2005-155 tak, že dovolání stěžovatele zamítl.
V záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Své námitky v ní směřoval v prvé řadě do roviny procesní a namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil jeho právo na spravedlivý proces, když opomněl rozhodnout o eventuálním petitu stěžovatele vzneseném v jeho podání ze dne 9. 5. 2001, a Nejvyšší soud, ač byla tato podstatná vada řízení namítána v dovolání, ji ve svém rozsudku nezohlednil. Jak stěžovatel uvedl, k rozhodnutí o změně návrhu stěžovatele před soudem prvého stupně nedošlo proto, že soud prvého stupně vyhověl návrhu primárnímu a nemusel se eventuálním petitem zabývat. Odvolací soud ovšem o primárním petitu rozhodl opačně a musel tak podle názoru stěžovatele rozhodnout i o petitu eventuálním. K závěrům dovolacího soudu ohledně této námitky dodal, že z příslušného protokolu Okresního soudu v Chomutově nelze dovodit, že stěžovatel na svém návrhu eventuálního petitu dále netrval nebo že jej dokonce vzal zpět.
Po stránce hmotněprávního posouzení věci setrval stěžovatel na svém přesvědčení, že nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, přičemž tomuto jeho právu odvolací a dovolací soud neposkytly ochranu. Uvedl, že předmět vlastnictví nerušeně užíval po řadu let a byl přesvědčen, že v roce 1965 uzavřel řádnou písemnou kupní smlouvu. Za nemovitosti řádně zaplatil celou kupní cenu, odváděl daň, investoval do nich a zveleboval je. Argumentaci Nejvyššího soudu jeho judikátem sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (podle kterého za oprávněného držitele nelze považovat držitele, který se uchopil držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, jež nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval) stěžovatel označil za zcela nepřípadnou, neboť se mu jeví přepjatě formalistická, paušalizující a opomíjející specifika konkrétního případu. Namítal, že teprve od 1. 4. 1964, tj. 15 měsíců před uzavřením předmětné kupní smlouvy, byla zavedena registrace smluv státním notářstvím, a tak jako laik mohl ke všem skutkovým okolnostem legitimně předpokládat, že učinil vše, co je zapotřebí, tím spíše, byla-li kupní smlouva sepsána před státním orgánem (místním národním výborem).
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy aplikují jednoduché právo svévolně (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zabývaly obecné soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu.
K námitce stěžovatele, že před obecnými soudy nebylo rozhodnuto ohledně jeho eventuálního návrhu, který vznesl v rámci svého vyjádření ze dne 9. 5. 2001, Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu tak, jak byl podrobně odůvodněn v napadeném rozsudku (srov. strana 4 odstavec 3 rozhodnutí). Nejvyšší soud srozumitelně a jasně vyložil, proč nelze mít za to, že stěžovatel učinil před soudem prvého stupně řádný eventuální návrh. Vyjádření právního zástupce stěžovatele při jednání soudu dne 10. 5. 2001 nelze skutečně chápat jinak, než že v dané situaci takový nárok stěžovatel nehodlá prozatím uplatňovat (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). K námitkám stěžovatele snad lze jen dodat, že právní zástupce zaprotokolovaný úkon opatřil svým podpisem, a to závěrem jednání v rámci protokolu(k tomu srov. č. l. 46 dole). Ostatně o tom, že soud prvého stupně uvedený návrh nezahrnul do svého rozhodování a dále počítal pouze s původním návrhem stěžovatele, svědčí už jen skutečnost, že ani o žádné změně návrhu ve smyslu §95 o. s. ř. za řízení nerozhodl. Účastníci byli při jednání soudu dne 11. 4. 2002 poučení tak jak uvádí §119a o. s. ř. (tzv. koncentrace řízení) a poté, co žádný z účastníků neměl dalších návrhů, soud prvého stupně vyhlásil usnesení, kterým vyslovil, že další důkazy prováděny nebudou a řízení je skončeno. Z toho vyplývá, že k dalším návrhům již soud ani přihlédnout nemohl. Stěžovateli toliko poskytl možnost dodatečně upravit (upřesnit) návrh ve smyslu řádné identifikace nemovitosti tak, aby naplňoval požadavky §43 o. s. ř. a rozhodnutí o něm bylo možné vykonat. Upřesnění návrhu však již nutnost schválení soudem nevyžaduje.
Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani právní posouzení věci, které obecné soudy zcela logickým způsobem odůvodnily v rámci napadených rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu str. 5). Jak vyplývá i z ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom toho a ani nyní nezpochybňuje, že v době, kdy mělo dojít ke koupi předmětných nemovitostí, byla zákonem předepsána kupní smlouva písemná, jež podléhala registraci. I kdyby Ústavní soud věřil stěžovateli, že byl přesvědčen o tom, že učinil vše, co je zapotřebí k platnému a účinnému převodu vlastnického práva k nemovitostem, nemůže v demokratickém právním státě připustit, aby nerespektování zákona bylo omluveno jeho neznalostí. Proto stěžovatel nemohl být z objektivních důvodů v dobré víře, že je řádným držitelem, ač subjektivně byl o tom přesvědčen, a tudíž nemohl nabýt nemovitosti do vlastnictví vydržením. Pokud pak soudy posléze poukazovaly na obsah korespondence mezi účastníky z roku 1978, mínily tímto pouze zdůraznit, že stěžovatel byl v té době konfrontován s názory, které i jeho subjektivní dobrou víru musely prolomit.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu