ECLI:CZ:US:2010:2.US.2614.08.1
sp. zn. II. ÚS 2614/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 1a, Krnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 12/2003-71 ze dne 9. 2. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 311/2006-102 ze dne 26. 10. 2006 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4487/2007-149 ze dne 16. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 24 C 12/2003-71 ze dne 9. 2. 2006 byla druhému žalovanému - Honebnímu společenstvu Obora Helena, Dívčí Hrad a třetímu žalovanému - stěžovateli uložena povinnost vydat žalobci J. B. celé stádo mufloní zvěře a stádo dančí zvěře, nacházející se v Oboře Helena, Dívčí Hrad, evidenční číslo 212 (dále jen "Obora Helena"), ležící v katastrálních územích Hlinka, Sádek, Životice a Bartultovice, zapsaných u Katastrálního úřadu v Bruntále (výrok I.). Proti prvému žalovanému - Pozemkovému fondu České republiky žalobu soud zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, podle něhož v únoru 1992 uzavřel žalobce s právním předchůdcem prvého žalovaného, Státním statkem Osoblaha, s. p., ústní smlouvu o prodeji zvěře uvedené v přehledu "stavy zvěře k 31. 3. 1991". Určení, že je vlastníkem předmětné zvěře, se žalobce domáhal již v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 9 C 9/94, přičemž jeho žaloba byla ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 18/97 ze dne 18. 7. 1997 zamítnuta, mimo jiné pro neplatnost kupní smlouvy, která odporovala ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění rozhodném, neboť překračovala obvyklé hospodaření státního podniku ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění rozhodném.
V projednávané věci poprvé rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, kterým žalobu na vydání zvěře proti Pozemkovému fondu České republiky zamítl právě s odkazem na právní názor vyslovený ve shora citovaných rozhodnutích obecných soudů, nicméně toto rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 391/2004-48 ze dne 7. 1. 2005. Dospěl naopak k závěru, že smlouva o prodeji zvěře z února 1992 nepřekračuje rámec běžného hospodaření tak, jak předpokládá §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., kupní smlouva je tedy platná a žalobce se na jejím základě po uhrazení kupní ceny ve výši 464.958,- Kč stal řádným vlastníkem mufloní a daňčí zvěře, jejíhož vydání se domáhá.
Obvodní soud, jsa vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu, v dalším řízení pouze zkoumal, zda žalovaní do vlastnického práva žalobce neoprávněně zasahují. Přitom zjistil, že vlastníkem honitby na pozemcích konkretizovaných žalobcem je druhý žalovaný, který ji dal do nájmu třetímu žalovanému - stěžovateli vykonávajícímu zde právo myslivosti. Dále soud zjistil, že oba žalovaní zvěř drží bez souhlasu žalobce a bez jakéhokoliv právního důvodu, proto žalobě proti těmto žalovaným v celém rozsahu vyhověl. Ve vztahu k prvému žalovanému byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, neboť mu nesvědčil právní vztah držby zvěře.
K odvolání stěžovatele (vedle něho i druhého žalovaného) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil dle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 311/2006-102 ze dne 26. 10. 2006.
Nejvyšší soud zamítl posléze rozsudkem č. j. 28 Cdo 4487/2007-149 ze dne 16. 7. 2008 dovolání podané druhým žalovaným a stěžovatelem, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti projevuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž zvěř může být předmětem vlastnického práva. Zvěř ve smyslu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), je považována za volně žijící živočichy a jako takovou ji nemůže nikdo vlastnit, zákon o myslivosti pouze upravuje podmínky, za kterých si uživatel honitby může zvěř ulovenou či zhaslou přivlastnit. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006, který se zabýval řešením jiné problematiky, a sice práv vlastníků honebních pozemků, nicméně při té příležitosti soud dovodil, že zvěř, která na honebních pozemcích žije, je res nullius a je součástí přírodního bohatství našeho státu. Skutečnost, že v Oboře Helena nemohou žít hospodářská zvířata, stěžovatel odůvodňuje dále okolnostmi, za kterých obora vznikla. Původní obora byla zřízena dne 1. 1. 1988 a zanikla dnem 31. 1. 2003 (správně zřejmě: 31. 3. 2003), a to v souladu s ustanovením §69 zákona o myslivosti, protože prvý žalovaný nepodal v zákonné lhůtě návrh na uvedení původní honitby do souladu s tímto zákonem. Důvodem byl především velmi špatný stav oplocení obory, které bylo nefunkční a zvěř se volně pohybovala po rozsáhlém území, zejména tam, kde byla v okolních honitbách přikrmována.
Stěžovatel dále uvádí, že jako nájemce honitby v Oboře Helena vykonává právo myslivosti podle podmínek plánu mysliveckého hospodaření, který je každoročně vypracován a schvalován v souladu s ustanovením §36 zákona o myslivosti. Splnění povinnosti uložené soudem, tedy odchyt celého stáda mufloní a daňčí zvěře, by odporovalo nejen tomuto plánu chovu a lovu, ale také znamenalo porušení ustanovení §3 zákona o myslivosti, který stanoví uživateli honitby povinnost zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, určeným v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby, v tomto případě rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru životního prostředí ze dne 2. 9. 2003, č. j. 2003003825/ŽP/EK/ŽI, nehledě na to, že takovým jednáním by naplnil skutkovou podstatu trestného činu pytláctví dle ustanovení §178a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s odchytem zvěře by došlo ke zrušení chovu této zvěře v oboře, o čemž je oprávněn opět rozhodnout pouze orgán státní správy myslivosti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že shora uvedenými rozhodnutími mu bylo uloženo činit, co zákon neukládá, respektive mu byla uložena povinnost v rozporu se zákonem, a tím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří toliko polemika stěžovatele s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy na základě provedeného dokazování dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Na popsaném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou.
Obecné soudy se podrobně zabývaly otázkou prodeje daňčí a mufloní zvěře, stejně jako otázkou vzniku vlastnického práva žalobce k předmětné zvěři, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 12/2003, tak i v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 9 C 9/94. Za nespornou přitom pokládaly skutečnost, že Státní statek Osoblaha, s. p. (dále jen "státní statek"), mufloní a daňčí zvěř zakoupil ke komerčním účelům, jednalo se tedy o majetek ve státním vlastnictví, se kterým státní podnik hospodařil, zvířata tímto způsobem, tedy jako majetek státního statku, byla i evidována. Tato zvěř se původně v uvedené lokalitě nenacházela, ale byla postupně zakoupena, dovezena státním statkem a posléze umístěna do nově zřízené obory. Následný odprodej žalobci navrhl státní statek, a to v souvislosti s rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále, zemědělský referát, č. j. Mysl/91-VI/MA ze dne 6. 2. 1991, kterým mu bylo uloženo provést likvidaci mufloní zvěře s tím, že nebude-li tato povinnost splněna, nařídil příslušným úřad odlov zvěře. Státní statek tak prodejem de facto plnil rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, strana třetí).
Obecné soudy dále zdůraznily potřebu odlišovat stav, kdy zvěř byla ve státním vlastnictví, se kterým státní statek hospodařil, jako stav odlišný od toho, kdy zvěř se volně pohybuje v přírodě a podléhá jako věc ničí ustanovení zákona o myslivosti s tím, že vlastnictví poslední jmenované zvěře se výlučně podle ustanovení zákona o myslivosti řídí. Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí, opíraje se o svou judikaturu a stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, vyjádřil právní názor, podle něhož zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo tato zvířata koupil či vyšlechtil.
Z řečeného vyplývá, že za určitých specifických okolností, a to je třeba zdůraznit, může být zvěř ve smyslu zákona o myslivosti předmětem vlastnického práva. Stěžovatelem citovaná judikatura tomuto názoru neodporuje, neboť Ústavní soud zde konstatoval, že "právo myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem zvěře. Zvěř tedy nepředstavuje plod pozemku, ale samostatný předmět vlastnického práva. Stát, suverén na svém území, je právě z tohoto důvodu oprávněn regulovat práva ke zvěři." (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 226, str. 541, vyhlášen pod č. 49/2007 Sb.).
V posuzované věci byla otázka vlastnictví ke zvěři ze strany obecných soudů jednoznačně vyřešena ve prospěch žalobce, který jej platně nabyl od předchozího vlastníka, státního statku. Jelikož dále dospěly ke zjištění, že zvěř je bez souhlasu žalobce a bez jakéhokoliv právního důvodu zadržována druhým a třetím žalovaným (stěžovatelem), rozhodly obecné soudy dle ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o jejím vydání žalobci. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu se zákonem, neboť povinnost k vydání věci jejímu vlastníkovi svědčí komukoliv, kdo má takovou věc neoprávněně u sebe. Za dané situace nemůže tak Ústavní soud přisvědčit názoru stěžovatele, že mu byla uložena povinnost nad rámec zákona.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s předloženou argumentací stran porušení povinností stanovených zákonem o myslivosti, k čemuž by mělo dojít v případě vydání dotčené zvěře žalobci. Domněnka, že by výkon obecnými soudy uložené povinnosti byl způsobilý založit odpovědnost stěžovatele dle zákona o myslivosti či dokonce trestněprávní odpovědnost, není opodstatněná.
Dlužno dodat, že žalobci bylo ve výkonu vlastnického práva bráněno již od počátku roku 1993 a nebylo mu umožněno, aby si sám dobrovolně zvolil, jakému právnímu režimu se bude předmětná zvěř podrobovat, zda zákonu o myslivosti, či zvolí farmový chov podle veterinárního zákona. Nelze mu tudíž přičítat k tíži rozhodnutí prvého žalovaného (k jeho žádosti byla Obora Helena, na jejímž území se zvěř vyskytuje, opětovně uznána jako honitba ke dni 1. 4. 1993), případně druhého žalovaného (na jeho žádost byla obora uznána jako honitba rozhodnutím Městského úřadu Krnov, odboru životního prostředí ze dne 2. 9. 2003, č. j. 2003003825/ŽP/EK/ŽI) o podřízení zvěře zákonu o myslivosti se všemi důsledky z toho případně vyplývajícími, a odepřít mu proto ochranu jeho vlastnického práva.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 7 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje toliko závazek státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Z tohoto hlediska se podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Poněvadž se tedy stěžovateli nepodařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu