ECLI:CZ:US:2010:2.US.2621.07.2
sp. zn. II. ÚS 2621/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti S.M.K, a. s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007 č. j. 5 Afs 28/2007-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Ca 236/2006-18 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2006 č. j. 2 Afs 142/2005-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2007, se společnost EKOFOND a. s., se sídlem v Brně, Rašínova 2/103, domáhala, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. V odůvodnění ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s výkladem práva Nejvyššího správního soudu, jehož názorem byl Krajský soud v Brně při svém dalším rozhodování vázán, když napadeným rozhodnutím rozhodl v neprospěch stěžovatelky a konstatoval, že jako investiční fond od základu daně odečíst daňovou ztrátu původně nemohla vůbec a po příslušné novele zákona o dani z příjmu mohla takto daňovou ztrátu uplatnit až na ztráty vzniklé v budoucnu, tj. počínaje zdaňovacím obdobím roku 1996. Stěžovatelka namítala, že takový názor nebyl pro danou věc právně relevantním, neboť v daném zdaňovacím období byla stěžovatelka již akciovou společností, které zákon odečet daňové ztráty za předcházející období nezakazoval.
Vzhledem ke skutečnosti, že společnost EKOFOND, a.s., vystupující v řízení o projednávané ústavní stížnosti jako stěžovatelka, v důsledku převodu jmění zanikla a do jejích práv a povinností v celém rozsahu vstoupila jiná právnická osoba - společnost S.M.K, a.s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, rozhodl Ústavní soud k návrhu této společnosti svým usnesením podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a nadále v řízení pokračoval s touto právní nástupkyní jako stěžovatelkou.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 11. 7. 2006 č. j. 2 Afs 142/2005-80 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005 č. j. 29 Ca 351/2003-53, kterým krajský soud původně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž brojil proti dodatečnému platebnímu výměru daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1997. Krajský soud posléze nově přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů, přičemž byl vázán ve smyslu §110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), právním názorem, který Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil, a napadeným rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Ca 236/2006-18 žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla svou kasační stížností, v níž tvrdil, že výklad, který učinil krajský soud v návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ohledně oprávnění odečíst daňovou ztrátu za rok 1993 ve zdaňovacím období 1997, je neústavní. Napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2007 č. j. 5 Afs 28/2007-37 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle §46 odst 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120 a §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, pokud argumentace stěžovatelky směřuje právě proti jeho závaznému právnímu názoru, který krajský soud plně respektoval při svém novém rozhodování, pak je jeho rozhodnutí ex lege z kasačního přezkumu vyloučeno.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí kasačního soudu zjištěn nebyl.
Kasační soud se v uvedeném rozhodnutí samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatelka sama v poměru k tomuto poslednímu rozhodnutí kasačního soudu a jeho postupu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Jelikož zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, samotným tímto rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, je podána opožděně.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatelka napadla původní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud ústavní stížnost v této části za nepřípustnou. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení. V dané věci je totiž zřejmé, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností stěžovatelky zasáhlo nikoli konečným způsobem, neboť Krajský soud v Brně byl zavázán v daném procesním stavu vydat rozhodnutí nové, proti němuž bylo možné podat ústavní stížnost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou po lhůtě k tomu stanovené, a v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost odmítnul jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu