ECLI:CZ:US:2010:2.US.2653.10.1
sp. zn. II. ÚS 2653/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 2168, 440 01 Louny, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 44/2010-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 44/2010-235, byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 43,040.000 Kč. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, žalovanému (stěžovateli) se náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že žalovaný při zpeněžování nemovitostí postupoval v rozporu se souhlasem konkursního soudu s jejich prodejem mimo dražbu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Hlavní námitka spočívá v tom, že aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem vykazuje známky soudní libovůle, neboť vytýkané porušení souhlasu konkursního soudu při zpeněžování konkursní podstaty mimo dražbu je zcela mimo zjištěný a zjistitelný skutkový stav.
III.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
6. V dané věci Ústavní soud při opatřování spisu od Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že ve věci bylo žalobcem (tedy protistranou) podáno dovolání k Nejvyššímu soudu [tuto skutečnost přitom ověřil i z databáze Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz/)]. Může se jednat pouze o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přestože se jedná o dovolání podané žalobcem (protistranou), a stěžovatel tedy při podání ústavní stížnosti, která by jinak byla včasná a řádná, nemohl předpokládat, že dovolání bude ve věci podáno, platí výše uvedená argumentace ohledně subsidiarity ústavní stížnosti i v tomto případě. Jedná se totiž o to, že pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů (v případě že by dovolání bylo vyhověno, byl by zrušen současně i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení). Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné. Stěžovatel bude moci podat ústavní stížnost, a to i pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, až po rozhodnutí Nejvyššího soudu (v případě, že dovolání nebude vyhověno), resp. až po úplném skončení věci (pokud Nejvyšší soud dovolání vyhoví).
7. Výše uvedenou argumentaci podporuje i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice, který postup Ústavního soudu, jenž odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro předčasnost z důvodu souběžně podaného dovolání jiným účastníkem řízení (protistranou), shledal souladným s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva m.j. uvedl, že "projednávání téhož případu současně dvěma soudními orgány by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty (viz, mutatis mutandis, Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, §53, ESLP 2002-IX)".
8. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj