ECLI:CZ:US:2010:2.US.2665.10.1
sp. zn. II. ÚS 2665/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti Radniční 133, s.r.o., sídlem Praha 10, Záběhlická 1721, zastoupené Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Hradešínská 29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 6. 2010 ve věci sp. zn. 29 Co 157/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 5 C 1/2008, domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva k předmětné nemovitosti (žalovaní užívali stěžovatelčiny pozemky k přístupu k jejich nemovitosti bez právního důvodu). Po podání žaloby (a v průběhu soudního řízení sp. zn. 11 C 137/2007, v němž se žalovaní domáhali zřízení věcného břemene k předmětným pozemkům) uzavřela stěžovatelka s žalovanými nájemní smlouvu, kterou bylo smluvně upraveno užívací právo ke stěžovatelčiným pozemkům. Po uzavření této nájemní smlouvy vzala stěžovatelku žalobu v celém rozsahu zpět. Okresní soud řízení sp. zn. 5 C 1/2008 zastavil a uložil žalovaným povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu. K odvolání žalovaných změnil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci napadeným usnesením výrok o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení s odůvodněním, že procesní zavinění na zastavení řízení nese právě stěžovatelka.
Dle názoru stěžovatelky odvolací soud zcela zjevně nesprávně zhodnotil relevantní procesní skutečnosti a okolnosti a nesprávně vyložil ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Za situace, kdy vedlejší účastníci bojkotovali uzavření nabízené smlouvy a bez právního titulu užívali stěžovatelčin pozemek, se musela bránit žalobou (přičemž se nemohla domáhat uložení povinnosti uzavřít s ní nájemní smlouvu). Právě pro chování žalovaných, kteří teprve po zahájení řízení svolili k uzavření nájemní smlouvy, proto došlo dle stěžovatelky ke zpětvzetí žaloby, neboť žalovaní svým následným jednáním napravili závadný stav, který způsobili a jehož odstranění se danou žalobou domáhala.
Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že odůvodnění napadeného usnesení je zcela nesprávné, nelogické, demagogické a je naprosto v rozporu se zákonem, zejména s jeho účelem. V důsledku interpretace rozhodných zákonných ustanovení by dle stěžovatelky docházelo pouze k mechanickému porovnávání petitu žalobního návrhu s poskytnutým plněním, v důsledku něhož vzal žalobce návrh zpět, bez bližšího zkoumání konkrétních okolností případu a důvodů zpětvzetí. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že uzavřením nájemní smlouvy došlo k "chování" žalovaných ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jejím uzavřením došlo k odstranění závadného stavu (neoprávněný zásah do vlastnického práva), jehož odstranění se stěžovatelka žalobou domáhala. Danou situaci bylo proto třeba posoudit z hlediska žalobou sledovaného cíle a dosaženého výsledku. V projednávané věci se stěžovatelka sledovaného cíle zcela domohla, neboť k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnického práva nadále nedochází, a to výlučně v důsledku skutečnosti, že s ní žalovaní uzavřeli nájemní smlouvu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké (nejen stěžovatelkou uvedené) základní právo či svoboda.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Argumentační báze stěžovatelčina podání, jež je fakticky prosta ústavněprávní argumentace, tak zařazuje její návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.
Nad tento rozhodný rámec je třeba poznamenat, že napadené usnesení obstojí i prizmatem práva podústavního. Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž nutno vnímat v celkovém kontextu projednávané věci, neboť stěžovatelčina žaloba byla podána až půl roku poté, co se žalovaní v jiném soudním řízení domáhali zřízení věcného břemene ke stěžovatelčiným pozemkům. Uzavření nájemní smlouvy je proto namístě hodnotit jako určitý kompromis mezi žalovanými požadavky obou stran; do úvahy soudu přitom byla vzata i skutečnost, že stěžovatelka přikročila ke zpětvzetí žaloby až po předvolání účastníků řízení k prvnímu jednání ve věci. Dospěl-li proto odvolací soud na základě těchto skutkových okolností k závěru, že náklady řízení má nahradit stěžovatelka žalovaným, jedná se o právní závěr, jenž nevykazuje prima facie znaky svévole (libovůle), a nezavdává proto příčinu ke kasační ingerenci Ústavního soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu