ECLI:CZ:US:2010:2.US.2672.10.1
sp. zn. II. ÚS 2672/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného Mgr. Oldřiškou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2010 č. j. 22 Co 330/2010-832, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2010 a doplněnou dalšími podáními ze dne 4. 10., 22. 10. a 2. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho práva na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Namítal, že odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, postupoval formalisticky, a přes všechny okolnosti svědčící proti ustanovení Městského úřadu Moravská Třebová opatrovníkem nezletilých dětí B., neurčil jiného opatrovníka a svým postupem porušil práva stěžovatele jako otce nezletilých dětí, ale zejména nezletilých dětí samotných.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že krajský soud jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 5. 2010 č. j. 0 P 348/2006-811, kterým byl nezletilým dětem S. a M. B. ustanoven podle §37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník Městský úřad Moravská Třebová (dále též "opatrovník") pro zastupování nezletilých při řízení o změnu výchovy a výživy, jež probíhá u tohoto soudu pod sp. zn. 0 P 348/2006. V projednávané věci krajský soud rozhodoval k odvolání stěžovatele i samotného opatrovníka, který namítal, že oddělení sociálně právní ochrany dětí, které vykonává funkci kolizního opatrovníka, spadá pod odbor sociálních věcí a zdravotnictví, přičemž vedoucí tohoto odboru byla správním rozhodnutím vyloučena z projednávání záležitostí týkajících se otce nezletilých, a to ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi, které byly otci vypláceny. Stěžovatel v odvolání poukazoval na zásady uplatňující se při ustanovování opatrovníka a tvrdil, že právě určený opatrovník již v minulosti nevykonával svou funkci řádně. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně shrnul zákonnou úpravu vztahující se k předmětu řízení a konstatoval, že soud prvého stupně postupoval zcela v jejích intencích. K námitce stěžovatele uvedl, že zákon přednostně ("zpravidla") svěřuje výkon této funkce úřadům, jež disponují zaměstnanci s potřebným vzděláním, praxí, zkušenostmi a odbornými znalostmi, které jim umožňují zájmy dětí hájit kvalifikovaně a bez vztahu k některému z rodičů; u kteréhokoli příbuzného dětí by to bylo vyloučeno. Stěžovateli vysvětlil, že kolizním opatrovníkem není ustanovena konkrétní osoba, konkrétní pracovník úřadu, ale úřad města jako instituce. Ta pak také v souladu se zájmy dětí pověří osobu bez poměru k účastníkům či věci (tedy osobu nepodjatou), aby fyzicky její opatrovnické úkoly plnila.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, v tomto případě to obzvlášť zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Jako orgán ochrany ústavnosti tedy není Ústavní soud pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto.
Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel vede svoji argumentaci toliko jako nesouhlas s názorem odvolacího soudu a v podstatě opakuje argumenty, kterými se již odvolací soud zabýval. Především však jeho námitky zcela postrádají ústavně právní rozměr. Ústavní soud musí upozornit, že pouhá skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu