ECLI:CZ:US:2010:2.US.2681.10.1
sp. zn. II. ÚS 2681/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Martinou Mičánovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, č. j. 8 Co 1527/2010-42, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích s tím, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces "chráněného Ústavou".
Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2010, č. j. 27 C 645/2009-36, jímž bylo podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem. Z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy vyhodnotily stěžovatelovu žalobu jako dva nároky. Jeden byl zpoplatněn částkou 600 Kč, druhý částkou 1.000 Kč. Stěžovatel žalobu opatřil pouze kolkovou známkou v hodnotě 5 Kč, byl proto vyzván k zaplacení zbývajících 1.595 Kč. Protože tak neučinil, bylo řízení o žalobě okresním soudem zastaveno. Krajský soud tento postup potvrdil jako správný a souhlasil rovněž se závěrem, že nebylo možno přihlížet ke stěžovatelem předloženému prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které si přizpůsobil dle potřeby, a kterým se již zabýval ve svém usnesení č. j. 8 Co 476/2010-25 vydaném v téže věci.
Stěžovatel naopak s postupem obecných soudů srozuměn není. Při rozhodování vytyčily pro odpuštění poplatku dle jeho názoru nesmyslné kritérium v podobě "vážných důvodů", ačkoliv občanský soudní řád mluví jen o "poměrech". Soudy se měly zabývat jeho objektivní neschopností poplatek uhradit a řádně dokazováním vyšetřit jeho poměry. Soudy nevzaly v úvahu, že má prostředky k živobytí jen ve výši životního minima a přitom musí hradit i další náklady řízení. Stěžovatel považuje rovněž za nesprávné, že soudy požadují být obeznámeny i s podružnými okolnostmi nemožností platit poplatek. Mají přitom zkoumat důvodnost osvobození, nikoliv věrohodnost a komplexnost přiznaných poměrů. Ustanovení §138 občanského soudního řádu bylo podle názoru stěžovatele aplikováno svévolně.
Po přezkoumání případu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Podstata jeho neucelené a místy těžko srozumitelné argumentace, obsažené v ústavní stížnosti, směřuje proti té části řízení, v níž bylo rozhodováno o stěžovatelově osvobození od soudních poplatků, zatímco ústavní stížností napadené rozhodnutí se týká zastavení řízení o jeho žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Je zřejmé, že stěžovatel oba typy, resp. obě části řízení směšuje a zaměňuje. Jak vyplývá z textu podání, odůvodnění napadeného usnesení a databáze u Ústavního soudu napadlých a skončených věcí, možností osvobodit stěžovatele od poplatkové povinnosti se totiž obecné soudy v rámci předmětného řízení již samostatně zabývaly, přičemž důvody pro poskytnutí daného dobrodiní neshledaly. Příslušná usnesení okresního i krajského soudu stěžovatel po Ústavním soudu požadoval zrušit v řízení sp. zn. IV. ÚS 1777/10; návrh byl zpravodajsky odmítnut pro neodstraněné formální vady. Pokud tedy k osvobození nedošlo, nastoupila stěžovatelova poplatková povinnost, kterou nesplnil. Tato skutečnost spolu s tím, že stěžovatel byl k úhradě poplatku soudem řádně vyzván, byla mu poskytnuta dodatečná lhůta a dostalo se mu poučení o následcích nesplnění výzvy, byla pro rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení určující. Krajský soud tedy rozhodl podle platné právní úpravy a v jeho postupu nebylo shledáno nic protiústavního; ostatně v tomto směru stěžovatel, jak bylo řečeno, ani žádné konkrétní výhrady nevznesl. Byl to jen on sám, kdo nezaplacením soudního poplatku způsobil zastavení řízení a zmařil projednání své žaloby.
Vzhledem k obsahu stěžovatelova podání je žádoucí nad rámec výše uvedeného znovu zopakovat to, s čím byl stěžovatel seznámen již v řadě rozhodnutí o návrzích souvisejících nějak s osvobozením od poplatkové povinnosti, s nimiž se na Ústavní soud v minulosti obrátil. Ústavní soud vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů; případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového ovšem výhrady stěžovatele ani nenaznačují.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu