ECLI:CZ:US:2010:2.US.2714.10.1
sp. zn. II. ÚS 2714/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 7. 2010 č. j. 1 KZV 73/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho ústavního práva garantovaného čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro případ zjištění, že v rozporu s ústavními právy je i zásah policejního orgánu, navrhuje, aby byla tato skutečnost v nálezu konstatována.
Stěžovatel v podstatě namítá, že popis stíhaného jednání v usnesení o sdělení obvinění neodpovídá uvedené právní kvalifikaci (nevyplývá z něj, koho a jakým způsobem měl stěžovatel uvést v omyl), a že z usnesení není ani zřejmé, jak se orgány činné v trestním řízení vyrovnaly se skutečností, že k jednání mělo dojít za účinnosti předchozího trestního zákona. Má za to, že v jeho případě jde o obchodně právní vztah či o správní delikt, v krajním případě může jít o trestný čin neoprávněného podnikání. Orgány činné v trestním řízení nerozlišují mezi ním jako fyzickou osobou, která je zároveň jednatelem společnosti ANNAM-TECH, s.r.o., a touto společností a přičítají činnost společnosti automaticky jemu. Poukazované pochybení policejního orgánu označuje za extrémní vybočení z mezí stanovených čl. 2 odst. 2 Listiny a porušení zásady rovnosti před zákonem, které nenapravilo ani městské státní zastupitelství, rozhodující o jeho stížnosti. Rozšiřování trestní represe na případy porušování smluvních vztahů, konstrukce skutkových podstat zcela neodpovídajících stíhanému jednání i sankcionování povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích jsou dle názoru stěžovatele typickými případy protiústavního rozšiřování možností trestní represe a jejího neoprávněného užití. Stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem, jakým se stížnostní orgán vypořádal s námitkami ve vztahu k nedostatku zavinění a uvádí, že tento orgán vědomě ignoroval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99. V další části se podrobně vyjadřuje ke způsobu zjištění výše škody, která je nedílnou součástí právní kvalifikace. V této souvislosti znovu namítá, že nelze klást rovnítko mezi něj a společnost, jejímž jednatelem byl. V závěru stížnosti upozorňuje na to, že vzhledem k probíhajícímu trestnímu stíhání byl vzat do vazby.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV OHK 3. oddělení ze dne 11. 5. 2010 č. j. KRPA-1090-104/TČ-2009-000093 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jednáním podrobně popsaným v tomto usnesení. O stížnosti stěžovatele rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu obou rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti je nutno připomenout, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu s protiprávním zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. S ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, však rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby není předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení, které se nachází na svém samotném počátku. Proto ani v tomto případě nepodrobil přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, ale příslušnými rozhodnutími se zabýval toliko z hlediska, zda splňují náležitosti ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Přitom neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by věc posouvalo do ústavní roviny. Policejní orgán ve výroku svého usnesení dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, včetně uvedení i jeho zákonného označení. Z odůvodnění jeho usnesení je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opíráno. Lze tedy považovat za ústavně souladné, když státní zástupce, který se s postupem policejního orgánu ztotožnil, skutečnosti obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání pouze připomněl, aniž by se k nim znovu podrobně vyjadřoval. Jeho usnesení, ve spojení s usnesením policejního orgánu, vyhovuje požadavkům stanoveným v §134 odst. 2 tr. ř.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná závěry, vyslovené ve své již dostatečně ustálené judikatuře, dle níž na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Proto ani poukaz stížnostního orgánu na vývoj praxe, která ustupuje od "absolutního" popisu skutku při zahájení trestního stíhání, nelze považovat za odklon od současné judikatury Ústavního soudu.
K námitkám stran právní kvalifikace popsaného skutku je vhodné pouze připomenout, že trestní řízení je ovládáno zásadou totožnosti skutku, nikoli jeho právního posouzení. Zahájením trestního stíhání je tak určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možné podat jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 trestního řádu), a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 trestního řádu). Právním posouzením skutku však soud vázán není (§220 odst. 2 trestního řádu). I v tomto směru bude prováděno dokazování, v rámci něhož bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva, včetně argumentů, které uvádí v ústavní stížnosti (údajná nesprávná právní kvalifikace, aplikace dřívějšího či pozdějšího zákona, hodnocení důkazů apod.) a orgány činné v trestním řízení se jimi budou muset zabývat.
Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by postupem stížnostního orgánu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu