ECLI:CZ:US:2010:2.US.2764.09.1
sp. zn. II. ÚS 2764/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. D., zastoupeného Doc. JUDr. Otakarem Ellerem, Csc., advokátem se sídlem Heinrichova 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 28 Cdo 5286/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 22 Co 54/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2007 sp. zn. 22 C 98/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2009 a doplněnou dne 5. 1. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel podrobně rekapituluje vývoj případu, přičemž stejně jako v řízení před obecnými soudy poukazuje na stav právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů v rámci jednoho předpisu, založený nespravedlivým prováděcím předpisem, z něhož se vycházelo při oceňování nemovitostí. Má za to, že částka vyplacená restituentům formálně v souladu s oceňovacím předpisem je zcela neadekvátní hodnotě odňatých nemovitostí, nezohledňuje dlouholeté trvající odnětí základních atributů vlastnického práva a jde pouze o zlomek toho, co mělo restituentům jako náhrada skutečně náležet. Domnívá se, že lze postupovat dle zákona č. 87/1991 Sb., ale není třeba se přitom striktně držet prováděcího oceňovacího předpisu. Jako restituent spolu s dalšími oprávněnými osobami požádali o vyplacení 15.000.0000,- Kč, neboť s ohledem na současnou cenu nemovitostí i následně přijaté oceňovací předpisy takovou částku považovali za spravedlivou. Stav nerovnosti stěžovatel spatřuje v tom, že pozemek byl oceněn dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., č. 589/1990 Sb. a č. 40/1991 Sb., a následně přijaté oceňovací předpisy řeší cenovou výši pozemků odlišně. To zjevně dokazuje, že majitelé pozemků označených jako ostatní plocha byli původním oceňovacím předpisem výrazně podhodnoceni. Dle stěžovatele se soudy obou stupňů meritem věci nezabývaly. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí postavil na promlčení nároku stěžovatele. Odvolací soud sice připustil, že nárok zřejmě promlčen není, ale ve věci samé odkázal toliko na princip restitučních zákonů a nemožnost úplné reparace. Nejvyšší soud pak pouze uvedl, že příslušná právní úprava je jednoznačná a nečiní v praxi žádné potíže.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 98/2006, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele podaná proti žalované České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 2.250.000,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl žalovanou považován za oprávněnou osobu ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), které svědčil nárok na vydání pozemků. Protože tyto pozemky nebylo možno vydat, stěžovatel požádal Ministerstvo financí o finanční náhradu dle §13 odst. 1 uvedeného zákona. Cena pozemků byla stanovena podle stavu ke dni přechodu na stát na základě příslušných ustanovení zákona a podle předpisů o oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991, a takto stanovená náhrada byla stěžovateli přiznána. Stěžovatel se však žalobou dožadoval vyšší náhrady a soud prvního stupně neshledal s odkazem na příslušnou jednoznačnou právní úpravu jeho nárok důvodným. Nadto shledal důvodnou námitku promlčení.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S jeho skutkovými i právními závěry se ztotožnil, výhrady vyslovil toliko v otázce promlčení nároku.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud třetím napadeným rozhodnutím dovolání jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že namítaný zásadní právní význam rozhodnutí není v daném případě dán, protože příslušná právní úprava, podle níž bylo postupováno, je jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Po zvážení námitek stěžovatele a přezkoumání příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení. Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem neshledal.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv ve stavu právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů, založeném zejména nespravedlivým prováděcím předpisem, ze kterého se vycházelo při oceňování předmětných nemovitostí.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích je stran způsobu stanovení finanční náhrady za nemovitosti jednoznačný. Podle jeho ustanovení §13 odst. 4 se finanční náhrada stanoví podle cenových předpisů platných pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, přičemž není stanovena žádná výjimka z povinnosti postupovat podle uvedeného ustanovení.
Není sporu o tom, že stěžovateli se ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích dostalo finanční náhrady ve výši podle ocenění provedeného dle cenových předpisů ke dni účinnosti zákona. Stěžovatel, který vznáší výhrady k výši této finanční náhrady, tak ve skutečnosti brojí proti samotnému cenovému předpisu a proti ustanovení §13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež na tento předpis přímo odkazuje, a to aniž by současně navrhoval zrušení aplikovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu). Sám Ústavní soud nedospěl k závěru, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel se nemůže s odkazem na stav právní nerovnosti úspěšně domáhat vyššího ocenění předmětných pozemků jen s poukazem na později vydané oceňovací předpisy, které v reakci na aktuální cenový vývoj ve společnosti stanovily výhodnější cenu nemovitostí. Jeho nárok na finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat, stejně jako obdobné nároky dalších restituentů, spadající pod režim zákona o mimosoudních rehabilitacích, je totiž dán právě podle ustanovení §13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na úvodní část zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle níž je účelem rehabilitací nikoli odstranění, nýbrž zmírnění křivd, ke kterým v minulosti došlo. Takové zmírnění v projednávané věci představuje poskytnutí určité finanční satisfakce, byť se s její výší stěžovatel neztotožňuje.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že při aplikaci restitučních předpisů by se mělo vycházet z jejich smyslu a postupovat ve vztahu k oprávněným osobám vstřícněji, ale výklad těchto zákonů nemůže být natolik extenzivní, aby šel nad jejich rámec a smysl. Pokud obecné soudy shodně konstatovaly, že za daného skutkového stavu (který stěžovatel nezpochybňuje) není žalobou uplatněný nárok na dorovnání finanční náhrady dán, nelze, byť sebevíc vstřícnou interpretací příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích dospět k závěru opačnému.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu