ECLI:CZ:US:2010:2.US.2777.10.1
sp. zn. II. ÚS 2777/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. P., zastoupené JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Vítězná 2959, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010 č.j. 26 Co 291/2010-28 a návrhu, aby České republice bylo uloženo uhradit stěžovatelce náklady řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst.1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení potvrzujícímu rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, který vyslovil místní nepříslušnost (ve věci návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé dcery) a postoupil věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem s odůvodněním, že spis nezletilých je veden Okresním soudem v Ústí nad Labem a bude na tomto soudu zvážit podmínky pro případné přenesení příslušnosti podle §177 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž požadovala, aby České republice bylo podle §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) uloženo uhradit jí náklady řízení.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v projednávané věci soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly zákonnou úpravu místní příslušnosti. V ústavní stížnosti polemizuje se současnou praxí obecných soudů, které při řešení uvedené problematiky vycházejí z judikátů Nejvyššího soudu (Ncd 127/70, 30 Cdo 2336/2004), dle nichž, jakmile je příslušnost soudu pro řízení ve věcech péče o nezletilé jednou určena dle §88 písm. c) o. s. ř., zůstává tento soud nadále příslušným pro další řízení, i kdyby se změnily podmínky, které rozhodly o jeho příslušnosti (§11 odst. 1 o. s. ř.). Ke změně může dojít jen postupem podle §177 odst. 2 o. s. ř., dokud však k němu nedojde zůstává soud, jednou co do místní příslušnosti určený, nadále příslušným soudem, i když nezletilý změní své bydliště, popř. pobyt. Nejde-li o čistě jednorázové opatření, je nutno pohlížet na všechna řízení jako na celek a trvat na zásadě dané §11 odst 1 o. s. ř.; jinak by ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. pozbylo jakýkoli smysl, jestliže se uznává, že zpravidla nemá docházet k postupu podle §177 odst. 2 o. s. ř. před meritorním vyřízením konkrétního návrhu.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem, dle nějž se ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. použije pouze jednou v životě nezletilého a takto poprvé určený soud zůstává místně příslušným až do dovršení zletilosti dítěte bez ohledu na to, kde má bydliště. Není správné, aby soud, jemuž byl doručen návrh na zahájení nového řízení ve věcí péče soudu o nezletilé, vyslovil svou místní nepříslušnost nikoliv s odkazem na nesplnění podmínek stanovených v ustanovení §88 písm. c) o. s. ř., ale pouze argumentem, že soudem místně příslušným je ten, který jako první svou příslušnost uznal, resp. soud vedoucí v současné době opatrovnický spis. Důvodem pro určení výlučné místní příslušnosti v opatrovnických řízeních byl zcela nepochybně zájem zákonodárce na tom, aby o záležitostech nezletilého rozhodoval vždy ten soud, v jehož obvodu se nezletilý dlouhodoběji zdržuje, a je mu tedy nejblíže.
Dle stěžovatelky je kogentní ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. v zákoně obsaženo právě proto, aby se jím řídilo každé řízení týkající se konkrétního nezletilého. Jednou zahájené řízení by nemělo být vnímáno jako řízení kontinuální do okamžiku zletilosti dítěte, a to bez zřetele k množství či povaze pravomocných soudních rozhodnutí. Není tedy možné, aby soud tuto zákonnou úpravu pominul s odkazem na princip trvání soudní příslušnosti, nota bene určený v jiném (předcházejícím) soudním řízení. Ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. je přitom nepochybně možné aplikovat pouze v přímé návaznosti na ustanovení §11 odst. 1 o.s.ř., tj. v řízení zahájeném, trvajícím a neskončeném, např. u déletrvajících řízení.
Stěžovatelka rovněž namítá, že dosud provedené řízení trpí značnými neodůvodněnými průtahy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, týkajícího se výkladu a aplikace jednoduchého práva, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými zákony". Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť stěžovatelka se právě domáhá zásahu Ústavního soudu do výkladu jednoduchého práva obecného soudu, týkajícího se určování místní příslušnosti, který je navíc podpořen soudobou praxí obecných soudů, vycházející z respektování judikátů Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba připomenout, že je to právě Nejvyšší soud a nikoliv Ústavní soud, kterému ze zákona (zák. č. 6/2002 Sb.) přísluší výklad a sjednocování judikatury, vztahující se k tzv. jednoduchému právu. Ústavní soud přitom neshledal, že by výklad příslušných ustanovení v dané věci vybočil z mezí ústavnosti. Porušení základního práva nelze dovozovat ze skutečnosti, že jiný výklad těchto ustanovení by se v tom kterém případě s ohledem na jeho konkrétní okolnosti jevil jako vhodnější či pružnější. (Ostatně akceptací výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu zastávaného stěžovatelkou může v určitých případech s ohledem na konkrétní okolnosti případu dojít kontraproduktivně právě k průtahům řízení při zjišťování podstatných skutečností, nacházejících se event. i v řadě jednotlivých spisů týkajících se pravomocně ukončených řízení, vedených u různých soudů. Může být tedy být nastolena situace, která je v rozporu se zájmy nezletilých.)
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, jak ostatně vyplývá i z jeho dosavadní judikatury, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces či zákonného soudce.
Nadto Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, pokud stěžovatel nemá jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení. V dané věci je nesporné, že situace, kterou stěžovatelka vnímá jako nepříznivou a rozpornou se zájmem nezletilých dcer, tj. skutečnost, že řízení ohledně zvýšení výživného není vedeno u soudu, v jehož obvodu je bydliště stěžovatelky, resp. nezletilých dcer, je řešitelná zákonem předvídaným způsobem, a to postupem dle §177 odst. 2 o.s.ř. Posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro přenesení působnosti dle uvedeného ustanovení, však náleží výhradně obecnému soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně vyjádřily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Jako relevantní Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatelky ohledně průtahů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na průtahy poukazuje jen obecně, aniž by uvedla, zda využila možností, resp. vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu, se Ústavní soud nemohl zabývat ani návrhem stěžovatelky na uložení povinnosti České republice uhradit jí náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu