ECLI:CZ:US:2010:2.US.2791.09.2
sp. zn. II. ÚS 2791/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) JUDr. J. H., zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Ostrožná 40, Opava, 2) J. F. a 3) M. F., zastoupených JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 2, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 5013/2008-103, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 3. 6. 2008 č. j. 69 Co 274/2008-74 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 6. 12. 2007 č. j. 6 C 133/2006-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 10. 2009 a na základě výzvy Ústavního soudu doplněna dne 25. 1. 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich základního práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. První stěžovatelka v kvalifikovaně doplněné ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení uvedených ústavních práv došlo tím, že se obecné soudy správně nevypořádaly s vydržením vlastnického práva k předmětnému pozemku, a opakovaně poukazuje na skutečnost, že tento pozemek ke dni smrti svého manžela vlastnila s ním v jejich společném jmění manželů a nikoli v podílovém spoluvlastnictví, jak se nesprávně podává v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Okresní soud v Jeseníku se zcela ztotožnil s názorem dovolacího soudu, který dovolání první stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci označil argumentaci první stěžovatelky za právně irelevantní a odkázal na důvody, o něž opřel své rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že při svém rozhodování respektoval ustálenou soudní praxi, zejména právní závěr, že z hlediska dodatečného projednání dědictví naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (v jiném řízení) dán bez dalšího není, neboť pro účely dědického řízení je rozhodující, zda v době smrti zůstavitele byly sporné nemovitosti v jeho vlastnictví či nikoli. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť první stěžovatelka se jí domáhá v podstatě věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Upozornil na to, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Replika k uvedeným vyjádřením podána nebyla.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 6 C 133/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud napadeným rozsudkem ve výroku I. zastavil řízení v části, v níž se druhý a třetí stěžovatelé domáhali ve vztahu k žalovanému Městu Zlaté Hory určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. 164 a p. č. 165, blíže popsaných v tomto výroku, každý z 1/4 vzhledem k celku. Výrokem II. soud zamítl žalobu první stěžovatelky o určení, že je podílovým spoluvlastníkem 1/2 uvedených pozemků. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
O odvolání první stěžovatelky podaném proti zamítavému výroku v odstavci II. rozsudku soudu prvního stupně a o odvolání druhého a třetího stěžovatele proti výroku III. o nákladech řízení rozhodl krajský soud druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí okresního soudu v napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že první stěžovatelka a její manžel spolu s pozemky, které nabyli kupní smlouvou, užívali pozemky parc. č. 164 a 165, jejichž vlastníkem je zapsán v katastru nemovitostí žalovaný. Dospěl k závěru, že první stěžovatelka nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že je podílovou spoluvlastnicí uvedených nemovitostí. Sporné nemovitosti nebyly dosud předmětem řízení o dědictví po zemřelém manželu první stěžovatelky. Ztotožnil se s názorem nalézacího soudu, že rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle §80 písm. c) o.s.ř. určeno, že první stěžovatelka je vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, by v podstatě nahrazovalo usnesení vydané v řízení o dědictví podle §175q odst. 1 o.s.ř., což je v rozporu s platnou právní úpravou.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala první stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat problém, který byl řešen v souladu s ustálenou soudní praxí, navíc za skutkově jedinečné situace ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí, a odkázal na závěry svých dřívějších rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zvažoval náležitosti ústavní stížnosti ve vztahu k druhému a třetímu stěžovateli J. F. a M. F. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že ohledně těchto stěžovatelů coby žalobců bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno, neboť tito vzali žalobu zpět. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně sice podali odvolání, ale toliko do výroku o nákladech řízení souvisejícího se zastavením řízení. Konečným rozhodnutím ve věci samé ve vztahu k těmto dvěma stěžovatelům bylo tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zcela vyhověno jejich návrhu na zastavení části řízení, která se jich týkala. Nemohla tak být porušena žádná jejich ústavní práva, a tito stěžovatelé tudíž nejsou aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost ve vztahu k nim odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve vztahu k ústavní stížnosti první stěžovatelky považuje Ústavní soud za nutné uvést, že přihlédl toliko k argumentaci uvedené v podání (doplnění ústavní stížnosti), sepsaném právním zástupcem stěžovatelky. Povinnost fyzických a právnických osob být v řízení zastoupeny advokátem totiž platí i pro osoby práva znalé a týká se celého řízení před Ústavním soudem, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. O tom byla první stěžovatelka výzvou směřující k odstranění vad nekvalifikovaně podané ústavní stížnosti poučena.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost první stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
První stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a naopak vyslovuje přesvědčení, že se soudy měly zabývat jejím tvrzením o vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takové pochybení ovšem v projednávané věci neshledal.
Obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem i ustálenou soudní praxí, pokud za situace, kdy sporné nemovitosti nebyly doposud předmětem dědického řízení po zemřelém manželu stěžovatelky, neshledaly naléhavý právní zájem na určení, že stěžovatelka je vlastníkem podílu na těchto nemovitostech. Protože pro dědické řízení (dodatečné projednání dědictví) je rozhodující, zda v době smrti zůstavitele byly předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví, dědické právo k nim bude možné řešit až za předpokladu, že obecný soud určí, že zůstavitel měl ke dni své smrti k těmto nemovitostem vlastnické (spoluvlastnické) právo. Stěžovatelce se ostatně v rozhodnutí Nejvyššího soudu dostalo poučení o tom, jak má ve věci dále postupovat. Na tom nic nemění zřejmá nesprávnost Nejvyššího soudu, který v rámci tohoto návodu označil spoluvlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí jako podílové namísto vlastnictví ve společném jmění manželů. Pro posouzení dané věci je však rozhodující, že za situace, kdy z důvodů podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích nebyl shledán naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, se soudy nemohly zabývat věcnými argumenty o vydržení předmětných nemovitostí.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost první stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu