ECLI:CZ:US:2010:2.US.2794.10.1
sp. zn. II. ÚS 2794/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010 č. j. 26 Cdo 853/2010-194, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že v jeho důsledku byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Ústavní stížnost směřuje proti postupu soudu prvního stupně v rámci dovolacího řízení, který poté, co původně ustanovený advokát požádal o zproštění ustanovení z důvodu kolize svých zájmů se zájmy stěžovatelky, jí neustanovil nového zástupce pro toto řízení. Tato žádost byla advokátem podána po uplynutí zákonné lhůty k doplnění stěžovatelkou sepsaného dovolání.
Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu a příslušného spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 84 C 55/2007 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Dne 28. srpna 2009 podala stěžovatelka včasné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 17/2009-126 ze dne 15. června 2009, které sepsala i podala bez právního zastoupení advokátem. Již v dovolání přitom požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů soudem. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") jejímu návrhu usnesením č. j. 84 C 55/2007-176 ze dne 26. října 2009 v plném rozsahu vyhověl a ustanovil stěžovatelce k ochraně jejích zájmů zástupce JUDr. S. B., advokáta.
Okresní soud vyzval ustanoveného advokáta, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy sdělil, zda se ztotožňuje s dovoláním, které již stěžovatelka podala, případně zda jej nahrazuje nebo doplňuje vlastním podáním. Výzva byla doručena na jeho výše uvedenou adresu dne 22. prosince 2009, advokát však nebyl na uvedené adrese zastižen. (č. l. 184).
Dne 11. března 2010 požádal ustanovený zástupce stěžovatelky okresní soud o zproštění ustanovení a svoji žádost odůvodnil s odkazem na §19 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve vazbě na §32 odst. 2 občanského soudního řádu kolizí zájmů stěžovatelky se zájmy svými, resp. osoby jemu blízké (č. l. 191-192). Stěžovatelka požádala přípisem ze dne 9. dubna 2010 o ustanovení nového zástupce a o prodloužení lhůty k doplnění stěžovatelkou podaného dovolání. Sdělením ze dne 21. května 2010 byla vyrozuměna okresním soudem o tom, že příslušný spis sp. zn. 84 C 55/2007 byl již dne 25. února 2010 postoupen Nejvyššímu soudu a že tomuto soudu byla rovněž doručena i zmíněná žádost ustanoveného advokáta a navazující podání stěžovatelky (č. l. 197).
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. června 2006 zastavil řízení o dovolání. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že požadavek povinného zastoupení advokátem podle §241 odst. 1 občanského soudního řádu není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí svým zástupcem advokáta, příp. že mu je tento zástupce ustanoven soudem. Součástí povinného zastoupení je totiž ve smyslu §241 odst. 4 občanského soudního řádu i to, že dovolání musí být tímto advokátem sepsáno. Jestliže si dovolatel zvolí advokáta nebo je mu advokát ustanoven až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění požadavku povinného zastoupení nezbytné, aby advokát již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním či se s původním podáním alespoň písemně nebo ústně do protokolu ztotožnil. Pokud se tak nestane, není podmínka povinného advokátního zastoupení splněna, a nelze tedy ani vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Dále ve svém odůvodnění uvedl, že ustanovený zástupce JUDr. S. B. ve dvouměsíční dovolací lhůtě a ani po jejím uplynutí nenahradil stěžovatelkou sepsané dovolání, nedoplnil ho a ani se s ním písemně či ústně do protokolu neztotožnil. Protože přes výzvu soudu prvního stupně nebyla ani později splněna podmínka sepsání dovolání advokátem, Nejvyšší soud řízení o dovolání podle §243c odst. 1 a §104 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil.
Ačkoliv ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jádrem námitek stěžovatelky je především postup soudu prvního stupně v dovolacím řízení. Podle jejího názoru tím, že byla ve smyslu §30 občanského soudního řádu osvobozena od soudních poplatků, přešla její povinnost splnit procesní podmínku právního zastoupení advokátem právě na soud prvního stupně. Ten ale ve svém postupu závažným způsobem pochybil. Ačkoliv mu totiž byla doručena žádost ustanoveného zástupce o zproštění ustanovení ze dne 11. března 2010, neposoudil otázku existence střetu zájmů tohoto zástupce a stěžovatelky a neustanovil jí nového zástupce. Existence uvedeného střetu zájmů přitom vedla ve smyslu §32 odst. 2 občanského soudního řádu přímo ze zákona k vyloučení zástupce z řízení, přičemž jeho procesní úkony tím byly od počátku neúčinné a obecné soudy k nim v řízení neměly přihlížet. Tímto postupem došlo podle stěžovatelky k porušení jejího základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dále vytýká okresnímu soudu, že se omezil pouze na postoupení podání ustanoveného advokáta a navazujícího přípisu stěžovatelky Nejvyššímu soudu. Podle jejího názoru bylo povinností soudu prvního stupně zkoumat procesní podmínky a případně rozhodovat o ustanovení zástupce účastníkům řízení. Tento soud sice nebyl povinen vydat rozhodnutí o případném zproštění ustanoveného advokáta, byl však povinen postavit najisto otázku, zda byla splněna podmínka zastoupení stěžovatelky. S ohledem na podání ustanoveného advokáta ze dne 11. března 2010 totiž existovala o splnění této podmínky odůvodněná pochybnost. I v případě, že by navzdory této skutečnosti trvalo právní zastoupení stěžovatelky, měla být tato soudem prvního stupně o této skutečnosti obeznámena. Nesplnění uvedených povinností považovala stěžovatelka za porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na existenci odůvodněné pochybnosti o právním zastoupení na straně účastníka řízení nemělo být ani v dovolacím řízení vydáno rozhodnutí o zastavení řízení.
II.
Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení. S ohledem na to, že tvrzené porušení základních práv bylo spatřováno zejména v postupu soudu prvního stupně, vyzval Ústavní soud k vyjádření rovněž okresní soud.
Nejvyšší soud zopakoval své právní závěry uvedené v napadeném usnesení. K podání zástupce stěžovatelky ze dne 11. března 2010 a k podání stěžovatelky ze dne 9. dubna 2010 nemohl přihlédnout, neboť ve dvouměsíční dovolací lhůtě počítané v daném případě od právní moci shora označeného usnesení ze dne 26. října 2009, kterým byl stěžovatelce ustanoven opatrovník, zůstali ustanovený advokát i stěžovatelka nečinní a obě podání byla učiněna až po jejím marném uplynutí.
Okresní soud uvedl, že žádost ustanoveného advokáta o zproštění ustanovení byla tomuto soudu doručena až dne 12. března 2010, tedy v době, kdy již byl spis na Nejvyšším soudu. Tato skutečnost byla důvodem, proč okresní soud nerozhodl o žádosti o zproštění ustanoveného advokáta.
III.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníka řízení a okresního soudu, jakož i obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala v dané věci dovolání, které nesplňovalo zákonem stanovené podmínky dovolacího řízení. Podle §241 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu měla být stěžovatelka v dovolacím řízení zastoupena advokátem, přičemž toto zastoupení se mělo vztahovat i na sepsání dovolání. Této skutečnosti si byla stěžovatelka vědoma a již v samotném dovolání požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů soudem. Jejímu návrhu bylo vyhověno a usnesením okresního soudu ze dne 26. října 2009 byl tímto zástupcem ustanoven advokát JUDr. S. B. I po jeho ustanovení ale zůstala nesplněna ta podmínka řízení, aby jím bylo též sepsáno dovolání. S ohledem na to, že tento zástupce byl ustanoven na základě včasného návrhu stěžovatelky podle §30 občanského soudního řádu, začala od právní moci příslušného usnesení plynout zákonná dvouměsíční lhůta ke splnění této podmínky podle §241b odst. 3 ve spojení s §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Z příslušného spisu plyne, že v době trvání uvedené zákonné lhůty nedošlo k žádnému doplnění dovolání nebo jinému podání ze strany právního zástupce stěžovatelky. Tato skutečnost, kterou ve svém podání nezpochybňuje ani stěžovatelka, měla přitom v dané věci zásadní význam, neboť jak vyplývá z §241b odst. 3 občanského soudního řádu, jakýmkoliv pozdějším podáním již nemohla být podmínka dovolacího řízení splněna. Marné uplynutí této lhůty totiž znamenalo, že nedostatek podmínky řízení již nebylo možné později odstranit. Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnout podle §243c odst. 1 ve spojení s §104 odst. 2 občanského soudního řádu o zastavení řízení.
Za těchto okolností neshledal Ústavní soud relevanci argumentace stěžovatelky ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce byl ze strany soudu prvního stupně ustanoven právní zástupce, přičemž od tohoto okamžiku měla možnost jeho prostřednictvím doplnit dovolání ve dvouměsíční lhůtě tak, aby mohlo být ze strany dovolacího soudu věcně projednáno. Pokud byl v dané věci dán důvod pro odmítnutí zastupování podle §19 zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, měl ustanovený zástupce pro takovýto postup dostatečný procesní prostor ještě před uplynutím uvedené lhůty, a to buď podáním odvolání proti usnesení o svém ustanovení nebo návrhu na zproštění tohoto ustanovení. K žádosti ustanoveného advokáta podané po uplynutí této lhůty již tedy Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, s čímž se dostatečným způsobem vypořádal i v odůvodnění napadeného rozsudku. Jeho postupu nelze z hlediska výše uvedených základních práv nic vytknout.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu