ECLI:CZ:US:2010:2.US.2824.10.1
sp. zn. II. ÚS 2824/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce - obchodní společnosti SKYWALKER, s.r.o., právně zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Konvitská 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 29 Cdo 2090/2009-122, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008 č. j. 13 Cmo 472/2007-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 29. 9. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007 č. j. 41 Cm 96/2005-76, a to tak, že se určuje pravost do konkursu přihlášené a v jeho průběhu stěžovatelem popřené pohledávky ve výši 175 391,50 Kč za úpadcem - obchodní společností SKYWALKER, s.r.o., jejíhož určení se žalobkyně - obchodní společnost SOUDEK s.r.o. žalobou domáhala vůči stěžovateli. V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že "soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s jeho závěry týkajícími se hodnocení smluv jako neplatných pro nesplnění podmínek při jejich uzavření dle §196a odst. 1 a 2 obch. zák. (...), avšak již nesdílí jeho závěr, že žalobkyně změnou právní kvalifikace se domáhá určení pravosti sporné pohledávky z jiného právního důvodu." (str. 5 rozsudku). Vrchní soud takto rozhodoval za situace, kdy Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 12. 4. 2006 č. j. 41 Cm 96/2005-25 podanou žalobu zamítl, avšak k žalobkyní podanému odvolaní jej Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 319/2006-42 zrušil a věc vrátil zpět městskému soudu k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí shledal obtížně přezkoumatelným. Městský soud v Praze následně výše citovaným rozsudkem žalobu opětovně zamítl.
Proti v záhlaví citovanému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal vadné posouzení věci a polemizoval s výše předestřeným právním závěrem vrchního soudu, podle něhož změna právní kvalifikace sporné pohledávky v průběhu řízení není nepřípustnou změnou právního důvodu přihlášené pohledávky. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem shledal správným a neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci se u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti. Nejvyšší soud odkazem na již ustálenou judikaturu v odůvodnění dospěl k závěru, že "vyplývá-li z přihlášky pohledávky a následně (již výslovně) ze žaloby, že pozdější úpadkyně obdržela od žalobkyně předmětnou částku (přičemž tato skutečnost nebyla v průběhu řízení ani v dovolání žalovaným zpochybněna), je závěr odvolacího soudu, podle něhož lze nárok žalobkyně právně kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení - jsou-li předmětné smlouvy o půjčce absolutně neplatné - správný. Totožnost skutkových okolností, jež zakládají existenci pohledávky žalobkyně je zachována a o nepřípustnou změnu právního důvodu pohledávky proto nejde." (str. 3 - 4 rozsudku).
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti tento právní závěr obecných soudů i nadále zpochybňoval a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Nadto stěžovatel namítal, že v dané věci odvolací i dovolací soud řízení zatížily zásadní vadou, když porušily zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť odepřely stěžovateli možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem obecných soudů ohledně právní kvalifikace nároku žalobkyně jako nároku z bezdůvodného obohacení. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Vrchní soud ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil svůj závěr, že právní kvalifikace sporné pohledávky žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení odpovídá jejím skutkovým tvrzením o vzniku sporné pohledávky uvedené v přihlášce, a proč tedy z uvedeného důvodu nebylo možné se ztotožnit s právním závěrem nalézacího soudu, dle něhož jiná právní kvalifikace téhož skutku je změnou právního důvodu přihlášené pohledávky (viz výše, str. 3 - 4 rozsudku). Tyto právní závěry následně aproboval i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, v němž se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a rovněž podrobně zdůvodnil proč těmto námitkám není možné i s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu přisvědčit. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoliv dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá. Skutečnost, že se stěžovatel s výše předestřenými závěry obecných soudů, k nimž dospěly v citovaných rozhodnutích, dosud neztotožňuje, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Stejně tak nepřípadnými shledal Ústavní soud námitky stěžovatele stran zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, spočívajícím v porušení zásad civilního řízení, především principu dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne poté, co přehodnotil právní kvalifikaci, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu