ECLI:CZ:US:2010:2.US.2836.10.1
sp. zn. II. ÚS 2836/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Družstva lékařů Diagnostického centra, se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2010, č. j. 15 Co 175/2010-83, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 25 C 228/2008-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy v řízení porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. 15 Co 175/2010-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 21009, č. j. 25 C 228/2008-54, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5.779 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 13.095 Kč. Odvolací soud, který posuzoval rozhodnutí soudu prvního stupně pouze z pohledu nesprávného právního posouzení, konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s právními předpisy [konkrétně s §470 odst. 1 a §471 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") a s §175v zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 33 Odo 346/2005). Zdůraznil přitom, že jestliže žalobce závazek uspokojit pohledávky věřitelů do výše ceny nabytého dědictví splnil tím, že uspokojil pohledávky věřitelů uvedených v §175v písm. e) o. s. ř., zanikla jeho povinnost uspokojit další pohledávky a věřitelé je tak nemohou vůči dědici uplatňovat. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s posouzením námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky. V této souvislosti konstatoval, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla uzavřena mezi podnikateli, a proto se sice uzavření této smlouvy řídí občanským zákoníkem, resp. speciálním zákonem č. 116/1990 Sb., avšak na to, co neřeší zvláštní úprava pro tento smluvní typ, se vztahuje obecná úprava obchodního zákoníku. Proto i promlčecí lhůtu je třeba posuzovat z pohledu obchodního zákoníku.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo postupem obecných soudů, jimž vytýká, že nesprávně posoudily otázku promlčení, když na projednávaný případ použily znění zákona, které ke dni vzniku závazkového vztahu mezi účastníky neexistovalo. Vychází přitom z toho, že podnájemní smlouva, z níž vznikl žalobcem požadovaný přeplatek, byla uzavřena v roce 2000. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že vztah mezi stěžovatelem a otcem žalobce měl být posuzován jak v otázce započtení, tak i v otázce běhu promlčecí lhůty podle občanského zákoníku [srov. §261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, (dále jen "obch. zák."), tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy o podnájmu nebytových prostor]. Stěžovatel se rovněž domnívá, že obecné soudy porušily zákon i tím, že u předluženého dědictví nepostupovaly důsledně podle zákona a nerespektovaly názor Ústavního soudu vyslovený v usnesení sp. zn. IV ÚS 227/96.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. V dané věci se jedná o spor o částku ve výši 5.779 Kč vyplývající z podnájemního vztahu. Je to tedy spor, který se podle stávajícího znění občanského soudního řádu [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ve znění od 1. července 2009] řadí mezi spory bagatelní, a to i přestože byl ještě soudy projednávám podle znění občanského soudního řádu účinného do 30. června 2009 a nebyl mezi bagatelní věci zahrnut. Přesto platí, že opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09).
7. V intencích naznačených úvah posoudil Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí. Co se týče jednotlivých námitek, neshledal je opodstatněnými. Ke stěžovatelem vznesené námitce nutnosti aplikace občanského zákoníku na právní vztahy vyplývající ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli, zejména v otázce promlčení a započtení, se jasně, přehledně a srozumitelně vyjádřil soud prvního stupně. Jeho závěry vycházejí z právní teorie i ustálené soudní praxe a není důvod, aby je Ústavní soud měnil. V této souvislosti je nutno podotknout, že soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla uzavřena v roce 2002 (viz str. 4 - 5 rozsudku soudu prvního stupně). Zpochybněním tohoto zjištění ze strany stěžovatele mělo dojít i k nesprávné aplikaci §261 odst. 6 obch. zák., resp. k aplikaci jeho nesprávného znění. K tomu je však třeba uvést, že polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že obecné soudy nepostupovaly důsledně podle zákona a nerespektovaly usnesení Ústavního soudu. Stěžovatelem citované usnesení (sp. zn. IV ÚS 227/96) pouze obecně konstatovalo, že u předluženého dědictví, které bylo přenecháno k úhradě dluhů, se v případě, že se dědicové nedohodli, řídí povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, tedy §175t až §175v o. s. ř. Obecné soudy postupovaly v intencích těchto procesních ustanovení a zejména soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jakým způsobem a v jakém poměru došlo k uhrazení dluhů zůstavitele a proč postupoval podle §175v o. s. ř. a nenařídil likvidaci dědictví. Soud prvního stupně přitom vyšel ze zjištěné ceny zděděného majetku a stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, že cena majetku byla vyšší než cena zjištěná v dědickém řízení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu