ECLI:CZ:US:2010:2.US.2849.10.1
sp. zn. II. ÚS 2849/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodým mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti RNDr. P. V., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010-58, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2009, č. j. 57 Ca 65/2009-32, a rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 22. 4. 2009, č. j. KUJI-29657/2009, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu kraje Vysočina, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Tvrdí, že byla vydána v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž principy obsaženými ve čl. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu napadených rozhodnutí, která stěžovatel připojil k návrhu, jakož i z návrhu samotného, vyplývají následující, pro posouzení věci relevantní skutečnosti.
Krajský úřad napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, kterého se měl dopustit porušením ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění. Protiprávní jednání bylo vymezeno tak, že v blíže uvedený den a hodinu se stěžovatel jako řidič osobního vozidla neřídil svislou dopravní značkou B11 "Zákaz vjezdu motorových vozidel" s dodatkovou tabulkou E12 s nápisem "Mimo dopravní obsluhu" a vjel na takto značenou komunikaci. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1.700 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení v částce 1.000 Kč. Podanou správní žalobu krajský soud zamítl a následně stěžovatel neuspěl ani s kasační stížností. Okruh předkládaných námitek, jakož i argumentace, kterou se s nimi vypořádaly, jsou v případě všech tří orgánů, resp. nyní přezkoumávaných rozhodnutí, stejné.
V prvé řadě se všechny tři orgány zabývaly stěžovatelovým tvrzením, že příslušnou dopravní značku měl v rozhodné chvíli zakrýt parkující nákladní automobil. Konstatovaly k tomu, že tuto skutečnost stěžovatel zmínil až při místním šetření, konaném několik měsíců po spáchání přestupku. Do té doby, tj. ani při policejní kontrole samotné ani při podání vysvětlení, či během dvou dalších ústních jednáních konaných před správním orgánem, ji nezmínil. Tato obrana proto byla vyhodnocena jako nedůvěryhodná a účelová. Stěžovatel sice uváděl důvody své taktiky, ty ovšem podle rozhodujících orgánů nebránily tomu, aby existenci nákladního automobilu zmínil dříve. Obdobně stěžovatel neuspěl s výhradami k hodnocení výpovědí slyšených svědků - zasahujících policistů na straně jedné, jejichž výpovědi byly pro rozhodnutí stěžejní, a výpovědi své dcery (spolujezdkyně) na straně druhé, jejíž důkazní síla byla s ohledem na příbuzenský poměr zpochybněna. Vyhodnocení provedených důkazů bylo podle všech přezkumných rozhodnutí v pořádku, v duchu procesních zásad týkajících se dokazování a odpovídalo rovněž obsahu jednotlivých výpovědí a existujícím rozporům v nich. Taktéž výtky a tvrzení o nesprávném umístění předmětné dopravní značky a o neodbornosti správního orgánu posoudit toto umístění byly shledány nekonkrétními a bezpředmětnými. Správní orgán si v této souvislosti naopak vyžádal k dopravnímu značení stanovisko od Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství, coby správního orgánu příslušného podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, a z tohoto stanoviska ve svém rozhodnutí vycházel. Rozhodnutí se dále zaobírala dopadem skutečnosti, že k přestupku došlo v blízkosti stěžovatelova bydliště, a jeho tvrzení, že v daném místě se pohyboval naposledy před cca čtvrtstoletím, na konstatování správního rozhodnutí, že byl v místě spáchání přestupku orientován. Všechna tři napadená rozhodnutí se dále vypořádávají s kritikou stěžovatele, podle níž měl být opomenut jeho důkazní návrh na provedení rekonstrukce. Nejvyšší správní soud pak navíc vyložil, proč se věcně nemohl zabývat námitkou stěžovatele, že v jeho věci měla být aplikována dodatková tabulka E12.
Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu obsáhlé podání, v němž detailně popsal dosavadní průběh svého případu a vyjádřil přesvědčení, že byla zasažena jeho výše zmiňovaná základní práva. Domnívá se, že odvolací správní orgán ani správní soudy se řádně nevypořádaly s jím předestřenou argumentací a bezdůvodně neprovedly jím navrhovaný klíčový důkaz rekonstrukcí ani další navrhované důkazy. Svým postupem popřely rovněž princip in dubio pro reo. Z rozhodnutí není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.
Ačkoliv stěžovatel ve svém podání výslovně uvádí, že si je této skutečnosti vědom, Ústavní soud musí znovu opakovat, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.
Stěžovatel staví svou stížnost na výhradách stran rozsahu skutkových zjištění a kvality zdůvodnění vynesených rozhodnutí. Jeho námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou ovšem dílem zcela shodné s tím, co namítal již v odvolání, správní žalobě a posléze kasační stížnosti, a dílem příliš nekonkrétní; Ústavní soud míří na citaci obecně formulovaných právních vět z nálezů týkajících se opomenutých důkazů, která tvoří podstatnou část vlastní stížnostní argumentace.
Ústavní soud je soudním orgánem kontroly ústavnosti. Do procesu shromažďování a hodnocení důkazů zásadně nevstupuje, to je doménou příslušných správních orgánů či obecných soudů. Ty v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, jakož i posoudit důvodnost návrhů účastníků na doplnění dokazování. Nejsou povinni všem důkazním návrhům vyhovět, rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá výlučně do jejich kompetence. Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout leda výjimečně, a to v případě, shledal-li by extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a vyvozenými právními závěry.
Postupuje v takto vytyčených mezích Ústavní soud nevidí v posuzovaném případě důvod pro svou ingerenci. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá výčet provedených důkazů, jaká zjištění z nich byla učiněna, jakož i vysvětlení, proč nebylo potřeba provádět další dokazování. Rozhodnutí krajského úřadu i rozsudky obou správních soudů pak věnují značný prostor právě stěžovatelem zdůrazňované potřebě či nutnosti dalšího dokazování, jakož i snaze z důkazů provedených vyvozovat jiné skutečnosti. Ke všem stěžovatelovým výhradám je připojena podrobná reakce s uvedením zcela konkrétních faktů, které jeho výtky vyvrací. Žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů tak nezůstal opomenut (on sám není ostatně v ústavní stížnosti ani v tomto směru příliš konkrétní, když hovoří o "rekonstrukci a dalších důkazních návrzích"). V usnesení III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), Ústavní soud konstatoval, že mezi případy tzv. opomenutých důkazů patří jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Prostým porovnáním zdůvodnění napadených rozhodnutí s uvedeným postulátem, ale i se závěry judikatury stěžovatelem citované, nelze než dovodit, že takové vady proces nevykazuje.
Konečně nebylo možné přisvědčit ani tvrzení o nerespektování zásady "in dubio pro reo". Ta předpokládá na straně rozhodujícího orgánu pochybnosti v tom směru, zda skutkový stav byl zjištěn správně a jak má rozhodnout. Podle této zásady samozřejmě není důvod postupovat v situaci, kdy jedinou pochybností o skutkovém ději je přesvědčení či tvrzení stěžovatele stojící proti uzavřenému řetězci důkazů svědčících o opaku.
Ke stěžovatelem zpochybňované kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí musí Ústavní soud konstatovat, že co do rozsahu i obsahu naopak všechna vykazují vysokou úroveň.
Protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu