ECLI:CZ:US:2010:2.US.2882.10.1
sp. zn. II. ÚS 2882/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 14 C 124/2009-36 ze dne 15. 7. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 442/2010-40 ze dne 26. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), č. j. 29 Co 442/2010-40 ze dne 26. 8. 2010, kterým bylo co do výroku II. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") č. j. 14 C 124/2009-36 ze dne 15. 7. 2010 (výrok I.) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Citovaným usnesením okresní soud ve výroku I. zastavil řízení o plnění z věcného břemene, spočívající v doživotním bezplatném právu užívat byt v podkroví domu v L., v napadeném výroku II. rozhodl o povinnosti žalované - stěžovatelky nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8.100,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí, dále bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku žalobkyni a o tom, že se nařízené jednání nekoná.
Projednávaná ústavní stížnost směřuje do nákladových výroků rozhodnutí soudů obou stupňů, které podle stěžovatelky aplikovaly vyhlášku č. 484/2000 Sb. "zjevně v příkrém rozporu s hmotným právem, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces", vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka namítá, že v době vydání usnesení okresního soudu nebyla žalobkyně zastoupena právním zástupcem, a proto ji s odkazem na ustanovení §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle něhož je pro určení sazeb odměn rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí, neměla být odměna advokáta přiznána.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65, str. 647). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Okresní soud řízení o žalobě na plnění z věcného břemene zastavil poté, kdy žalobkyně vzala svoji žalobu zpět s odůvodněním, že ve dnech 29. 6. 2010 až 3. 7. 2010 byla stěžovatelkou přestěhována do domu v L. Navazující rozhodnutí o náhradě nákladů soud odůvodnil tak, že žalobkyně se právem domáhala na stěžovatelce splnění povinností plynoucích z věcného břemene, žaloba tedy byla podána důvodně, a stěžovatelka je proto povinna dle ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nahradit žalobkyni náklady řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poté potvrdil správnost postupu nalézacího soudu i jím vypočtenou výši těchto nákladů. Dodal, že žalobkyně byla na základě plné moci ze dne 25. 3. 2009 zastoupena v řízení advokátem, který podal žalobu u okresního soudu, učinil tak úkony právní služby, za jejichž provedení mu náleží odměna podle sazeb a za podmínek stanovených ve vyhlášce č. 484/2000 Sb., přičemž je nerozhodné, že v průběhu řízení bylo právní zastoupení žalobkyně tímto advokátem ukončeno.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů - jejich výkladu jednoduchého práva - rozpor s principy spravedlnosti či vybočení z mezí ústavnosti. Stěžovatelka pokračuje toliko v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva, proti přijatým závěrům obecných soudů klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že přiznání odměny advokáta, jako jedné ze složek nákladů řízení, je podmíněno trváním právního zastoupení i v době rozhodování soudu, což ovšem nelze dovodit z žádného právního předpisu. Ustanovení §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb. vymezuje pouze rozhodný stav pro určení sazeb odměn, nikoliv pro přiznání samotné odměny právního zástupce, stěžovatelka jím tedy nemůže argumentovat.
Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, stanovené v napadeném usnesení okresního soudu, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
Ústavnímu soudu proto také nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu