ECLI:CZ:US:2010:2.US.2910.09.1
sp. zn. II. ÚS 2910/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudů Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Henrietou Hovanovou, advokátkou se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2009 č. j. 14 Cmo 423/2009-252 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2009 č. j. 21 Cm 184/2004-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2009 a na základě výzvy k odstranění vad doplněnou dne 8. 1. 2010 stěžovatelka brojí proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 21 Cm 184/2004 se stěžovatelka jako správkyně dědictví po zůstaviteli Mgr. L. K., domáhala určení, že Mgr. L. K. byl ke dni svého úmrtí dne 23. 8. 2003 společníkem společnosti SC Servis s.r.o., IČ: 46709088, se sídlem v Praze 3, Soběslavská 48. Usnesením ze dne 10. 12. 2007 č.j. 21 Cm 184/2004-164 soud I. stupně žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2009 č.j. 14 Cmo 125/2008-215 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V uvedených řízeních byla stěžovatelka zastoupena Mgr. J. B., advokátem, který jí byl ustanoven.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dne 13. 6. 2009 podala stěžovatelka dovolání a zároveň požádala o ustanovení jiného advokáta. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. července 2009 č.j. 21 Cm 184/2004-235 žádost o ustanovení zástupce zamítl. V odůvodnění zamítavého rozhodnutí uvedl, že nejsou dány důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků, že stěžovatelka netvrdila veškerá fakta týkající se osobních poměrů a nedoložila ani uváděné okolnosti tkvící v majetkových poměrech a že nelze jednoznačně posoudit majetkový stav jako neutěšený, přičemž soudní poplatek za předmětnou žalobu činí toliko 1.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a omezil se na odůvodnění v tom směru, že pokud stěžovatelka již v mezidobí podepsala plnou moc v řízení JUDr. M. H., ztratila žádost o ustanovení zástupce opodstatnění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soud se neměl bez dalšího spokojit se svým formalistickým závěrem, že nelze jednoznačně posoudit majetkový stav stěžovatelky jako neutěšený a je přesvědčena o tom, že ji měl vyzvat k doplnění dalších podkladů, případně k vysvětlení uvedených skutečností. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že majetkové poměry soud poměřoval s výší soudního poplatku ve věci, když předmětem žádosti je nikoliv osvobození od soudního poplatku, ale ustanovení zástupce v řízení. Výše soudního poplatku je pro náklady na právní zastoupení účastníka nerozhodná a naopak by mělo být přihlíženo k výši odměny za zastupování účastníka advokátem, která je v takových případech několikanásobně vyšší než samotný soudní poplatek.
Vrchní soud v Praze tím, že potvrdil usnesení soudu I. stupně pouze na základě skutečnosti, že mu byla předložena plná moc JUDr. H., který byl stěžovatelce určen Českou advokátní komorou pro sepis dovolání, aniž by se více zabýval rozsahem jeho určení a aniž by se zabýval odvolacími důvody uvedenými v odvolání, tak odepřel stěžovatelce právo řádně uplatnit svá práva před nezávislým a nestranným soudem prostřednictvím zástupce.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V daném případě Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy, když stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů v její věci nesprávně zhodnotily naplnění podmínek daných ustanovením §30 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítala, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "podústavního" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení obdobného charakteru však Ústavním soudem v projednávané věci zjištěno nebylo.
Městský soud se v napadeném rozhodnutí návrhem stěžovatelky na ustanovení zástupce podrobně zabýval a rozvedl důvody, pro něž nelze návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. vyhovět. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na právní pomoc, spočívající v nevyhovění jejímu návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., kdy stěžovatelka tento návrh odůvodňovala zejména svými majetkovými a osobními poměry a porušení práva na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť soud se v rámci řízení předpoklady osvobození od soudních poplatků (a v té souvislosti s předpoklady pro ustanovení zástupce) podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč stěžovatelce nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno a v souvislosti s tím jí nebyl ustanoven zástupce, řádně odůvodnil. Z argumentu stěžovatelky, že v minulosti jí již zástupce ustanoven byl, nijak nevyplývá prokázání jejích současných majetkových poměrů, resp. splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků v projednávané věci. Rovněž rozhodnutí vrchního soudu, který potvrdil prvostupňové rozhodnutí s tím, že stěžovatelka je zastoupena advokátem na základě plné moci, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud tedy v dané věci poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými ani právními závěry obecných soudů, neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není totiž porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (např. srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. srpna 2006 in http:/nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu